Jak jsem si ukradl pantofle

Dnes mi definitivně umřely pantofle. Takové ty obyčejné, domácí, co se nosí, aby nestudily nohy na dlažbě nebo na terase. Vypravil jsem se do města v naději, že nějaké seženu.

Jsou opatření, která dávají smysl, a jsou opatření pitomá. Těch druhých je bohužel více. Nechci psát o povinnosti roušek na liduprázdných zasněžených hřbitovech, ani o na poslední chvíli nerealizovaném nápadu vlády nařídit všude respirátory třídy FFP 2, čímž by de facto přiznali, že už rok omezují občany opatřením, které je k ničemu, a riskovali tak defenestraci. Dnes mi definitivně umřely pantofle. Takové ty obyčejné, domácí, co se nosí, aby nestudily nohy na dlažbě nebo na terase. Vypravil jsem se do města v naději, že navzdory opatřením, kdy už nikdo pořádně neví, co se smí, a co už je za covidovou hranou, seženu nové. Obuv na náměstí už to, zdá se, definitivně zabalila, zato u Vietnamce v průjezdu jsem uspěl. Vytoužený regál s domáckou obuví nebyl zapáskovaný ani nijak zakrytý. Jal jsem se probírat panoflemi, hledaje svou velikost. Prodavač mě počku sledoval, asi abych náhodou neodešel bez placení, ale neříkal nic. V klidu mě nechal dojít k pokladně, a důležitě se postavil za kasu. Vzal do ruky pantofle velikosti 45, ve kterých jsem se už viděl doma, přiložil je k sobě aby zkontoloval, zda nejsou obě levé, pak je vložil zpátky do obalu, a s úsměvem pronesl: "Prodej dospělé obuvi je zakázaný." Překvapeně jsem na něj zamrkal, a vzápětí navrhl, že to určitě můžeme nějak udělat. Prodavač trval pevně na svém, hlavu si mohl uvrtět, a pořád dokola mlel: "Kdepak, hrozí pokuta! Jedině pán objednat přes éšop a pak vyzvednout." Poznal jsem, že naše debata je u konce. Představa, že budu v následujících dnech a měsících doma chodit bos, se mi vůbec nezamlouvala. Prodavač už už sahal po pantoflích, a chystal se je vrátit zpátky do zakázaného regálu. V tu chvíli jsem vytáhl bankovky, hodil, mu je na kasu, a aniž bych čekal na drobné, popadl jsem ilegální pantofle a strčil je do tašky. Prodavač na mě čučel jak volavka z rákosí, ale neříkal nic. Rychle sebral bankovky, schoval je za záda, abych si to náhodou nerozmyslel, a dělal, že mě nezná. Dokonalá konspirace! Jakmile za mnou vrzly dveře, má bitva byla vyhraná. Bezděky mi přišla na mysl poslední věta z Černých baronů: "A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom absurdný..."