Nikdy jsem nechápal blázny, co se místo dovolené plahočí po horách. Když už odpočívat, tak někde u moře s all inclusive. Jen se tak válet, sem tam zpoza slunečních brýlí posoudit exotickou cizinku. A pak se stalo něco, co můj vysněný ideál rozcupovalo, jako zlá holka psaníčko.
Tedy ne, že bych na horách nikdy nebyl. Na Šumavě nějaký čas na vojně – kopečky jsem viděl zpoza zadrátované ohrádky. V Orlických horách jsem v závějích obdivoval obří větrníky, které zůstaly díky vytrvalému hučení obyvatel přilehlé vísky natrvalo zabržděné.
Párkrát jsem navštívil i naše velehory. Krakonoše jsem tam nepotkal - ani bych o to asi nestál. Mohl bych to schytat za turisty, kteří plaší horské skunky, nebo si rvou kleče do skalky. Ačkoliv – i Krakonoš možná asimiloval do nějaké pokrokovější formy. Máme přece tu demokracii, což si občani, včetně žáků základní školy, vykládají tak, že si můžou dělat, co chtějí.
Ale zpátky k tématu. Linda se domluvila s anglickou kamarádkou, že si dají rande v Peci pod Sněžkou. Dámská jízda, kde bych stejně jen překážel. Takže mě napadlo si nějak užitečně protáhnout kosti. A kam jinam se dá z Pece jít, než na Sněžku. Bylo vedro, takže jsem byl rád, když jsem se doplazil k lanovce. Jak jsem tam chvíli postával a pozoroval všechny ty lenochy, otrnulo mi, a rozhodl se tu naši nejvyšší princeznu zdolat poctivě celou.
Šplhal jsem lesem, a všichni, které jsem potkával, šli opačným směrem. Nebudu se s tím nějak dlouho mazat, říkal jsem si, a místy jsem skoro běžel. Měl jsem toho dost.
Konečně se objevila rovinka, na ní kráva, a za ní budova Růžohorek. Nedal jsem si ani pivo, ani mlíko. Prostě jsem se připojil k davu bláznů, kteří od konečné lanovky pochodovali vzhůru. Připadal jsem si jako na Václaváku – ale nijak mě to nepřekvapovalo ani nepohoršovalo. Sem tam se z davu ozývala zmínka o kamenných schodech. Pár set metrů pod vrcholem jsem pochopil, o co jde. Nikdo z davu je nepřeskákal jako kamzík – všichni do jednoho po nich klopýtali, a nikdo se nestyděl, že toho má plný zuby.
Konečně na vrcholu! Studený vítr, všude mraky, a polština. Dívám se přes zídku někam do dáli, ale ve skutečnosti se vzpamatovávám. Stylově dávám dvě tatranky, vypiju litr vody, a pozoruju blížící se bouřku. Ani jsem to nestačil domyslet, a byla přímo nade mnou. Polské dělníky, kteří natírali plechovou střechu meteostanice, to nijak nezneklidnilo, tak jsem to taky neřešil.
Spadlo pár kapek.
Pomalu se zvedám, a na radu horala, se kterým jsem mluvil před výstupem, volím sestup do Obřího dolu. Nějaká holka přede mnou jde po ostrých kamenech bosa. Škoda že nevidím, jak se u toho tváří. Co chvíli se ztrácí v mracích. Cestou dolů turistů znatelně ubývá. Po pravé straně tuším nějakou hospodu. Dávám se podle šipek doleva, do Obřího dolu.
Od té chvíle jsem nepotkal živáčka. Snad za to mohla hustá mlha, horský vzduch, nebo obojí, ale něco se stalo. Najednou mi došlo, že stojím sám proti horám. Klidně mi to můžou dát sežrat, napadá mě. Namísto režimu PANIKA však zvolil mozek něco mnohem zajímavějšího. Bylo mi, jako bych si dal pár drinků. Neřešil jsem, že se můžu ztratit, zabloudit, sjet po zádech ze strmého břehu.
Ocitnul jsem se v jiném světě.
Sestupoval jsem do Obřího dolu s jistotou, jako bych tudy chodil denně do práce. Mlha se někam ztratila, a já si uvědomil, že tohle je to opravdové kouzlo hor.
Panenská příroda, průzračné potoky, vodopády. Obrovské kopce, skály, zrádné počasí. Místo, kde je příroda vším a člověk ničím! Důvod, proč se sem opravdoví fajnšmekři tak rádi vrací. Stojím u rachotícího vodopádu, a přitom vnímám všudypřítomné ticho.
Na povrch vyplouvají dávno zapomenuté myšlenky. Stojím tam, a cítím se součástí toho všeho. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Ještě dlouho po návratu jsem se z toho zážitku vzpamatovával. Dal mi zcela novou nečekanou zkušenost. A taky odpověď na otázku, co hledají fajnšmekři v horách, a horolezci na vrcholech. Nacházejí tam, v samotě, často na hranici života a smrti, to nejcennější.
Nacházejí tam sami sebe.
Případné komentáře můžete zanechat na mém blogu.
