Holka ze hřbitova

Taky máte občas pocit, že se nic nedaří? Nebo se snažíte vše stihnout, a přitom zapomínáte žít? Jsou lidi, co jsou na tom hůř. Mnohem hůř.

Hřbitovu se lidi většinou vyhýbají. Příliš jim připomíná, jak je život krátký, křehký. Studená hlína. Hlavně navečer a v mlze. Spousta jmen, žádní lidé. Obzvlášť smutné jsou hrobečky dětí. A pak taky mladých lidí.Potkal jsem dnes na hřbitově holku. Zaparkovala svou stříbrnou Octavii před branou. Dětem vzadu řekla, ať počkají. Slunce pomalu zapadalo a navzdory tomu, že bylo osmého září, začínalo být chladno. Měla tak metr sedmdesát, růžový triko, hustý vlasy po ramena. V modrých očích na krajíčku slzy. Ale nebrečela. V ruce kytičku rudých gerber.

Abyste mi rozuměli, nejsem žádnej hřbitovní šmírák. Byla to náhoda. Našlapovala tiše, a bílé kamínky hřbitovní cestičky pod jejíma nožkama skřípaly tak jemně, jak jen mohly. Se sklopenou hlavou míjela dvě řady hrobů. Zabočila do třetí. Po dvou metrech zastavila před černooranžovým náhrobkem. Kromě jména říkal, že ten kluk umřel, když mu bylo sotva třicet.

Sedla si na okraj lesklé desky. Kytička jí vypadla z ruky. Dívala se skrze náhrobek někam do dálky. Brečel bych místo ní. Představoval jsem si, jaký to je, přijít o milovanýho člověka. Vlastně to vím. Před očima mi na zlomek vteřiny proběhl kus života. Vše, v co jsem věřil, se rozplynulo.

Teď tu byla ona! Tak skutečná, tak živá! Nejradši bych ji odvedl někam, kde je útulno a teplo. Vykoupali bysme se ve velký vaně s pěnou, a pak skočili rovnou pod deku. Povídali bysme si, a nad ránem se dlouze milovali. Napadlo mě, že už ani nevím, jaké to je, milovat.

Díval jsem se na ni se stále větším zalíbením. Od auta se slabě ozýval veselý křik dětí. Zdvihla hlavu, jako vlčice když zavětří. V očích jí zvláštně jiskřilo. Viděl jsem hrdost, smutnou a opravdovou. Upravila kytičku. Vstala. Krásná. Představoval jsem si, jaký by to bylo, jen tak vedle sebe být, jeden pro druhého, smát, i brečet. Spolu. Navždy.

Udělala pár kroků, zastavila se, otočila. Pohledem zkontrolovala rudé květy. Pak se zadívala o kus dál, kde jsem stál já. Usmála se, napůl mile, napůl trpce, zašeptala:

"Ahoj."

Pak vrzla brána. Kolem se rozhostilo mrazivo. A prázdno.

Stál jsem tam snad celou věčnost. Nebyla mi zima. Nejradši bych se za ní rozběhl, a řekl, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl... kdybych neměl hrob hned vedle jejího kluka.

To, co ze mě zbylo, leží dva metry pod zemí. Bez emocí, hádek, s výrazem věčné blaženosti na rtech. Stýská se mi po opravdovém světě, navzdory tomu, že mi lidé připadají s odstupem času stále divnější.

Takoví...až moc živí.