Holka v cizí posteli?

Když holka moc bumbá, a neznámý chlap jí nabídne nocleh, nedá se čekat, že to bude zadarmo. Přečtěte si ukázku z knihy, na které v současnosti pracuju. Příběh se odehrává převážně na Kuksu.

...Mladá dvojice opustila hospodu, a hostinskej začal otáčet židle na stůl. David mi jaksi automaticky nabídl nocleh. Stejně bych neměla kam jít - a v tomhle stavu bych stejně taxík nevydržela. Pomohl mi vstát, mávnutím se rozloučil s Prďolou, a vyšli jsme ven. Cestou přes prázdný parkoviště jsem si znovu vzpomněla na Bruna. Už byl nejspíš zpátky v Praze. Představovala jsem si, jak sedí v křesle, jednou rukou drbe kocoura na klíně, v druhý se kvedláním snaží rozpustit kostky ledu v nálevu Jamessona, a zamyšleně sleduje velkým oknem město.

Zastavili jsme se na mostě a zaposlouchali se do nočního ticha, přerušovaného občasným zašploucháním. Bruno říkal, že když člověk umře, nestane se vůbec nic. Nezahřmí, dokonce ani pes nezaštěká. Možná se ozve jemný zaťukání na okno, zastaví se hodiny, nebo spadne ze zdi špatně pověšený obraz. David se ke mně přitiskl zezadu a objal mě. Bruno by mi automaticky zmáčknul prsa - a to samý udělal vzápětí David. Zvláštně, něžně, zvědavě. Davídek - medvídek.

Do hotelu měl kastelánův kvartýr daleko. Vysoko do stropu, stokrát přemalovaný křivý zdi.. Kdyby tam nebylo pár zaprášených reliéfů, vypadalo by to jako u nás doma, než se rodičové pustili do rekonstrukce. Představovala jsem si to špitálský baroko trochu jinak. Po hektolitrech vypitýho vína mě ze všeho nejvíc zajímala postel. Mlhavě jsem předpokládala, že si nocleh budu muset odpracovat. David mě odvedl do koupelny. Váhavě za mnou přivřel dveře. Zůstala malinkatá rozmazaná mezírka.
Bylo mi v tu chvíli jedno, jestli mě šmíruje. Shodila jsem ze sebe šaty a pustila sprchu. Trvalo snad věčnost, než začala téct teplá. Na drátěné poličce typická sbírka pánský kosmetiky: šampon a lacinej sprcháč. Opláchla jsem se horkou vodou, a přijala čistej ručník, kterej mi David pohotově podal. Nepokrytě na mě zíral. Doufala jsem, že si tu pohostinnost nebudu muset zasloužit hned, protože bych se u toho určitě poblila.

Dveře se tentokrát úplně zavřely. Přesto jsem čekala, že to zkusí. Připomínal mi tátova známýho policajta, vedoucího odboru. Nějakou dobu jsem se snažila na nedbale utřený tělo navlíknout šaty, když se ozvalo zaklepání.

„Nesu kafe, kdybys měla chuť.“

Tak a je to tady, pomyslela jsem si. Jeho oči sjely o něco níž, a zastavily se až na dlaždičkách. Ušlechtilá záminka pro velký činy. Musela jsem se v duchu smát, jak jsou chlapi v tomhle primitivní...