Hodně blbý předsevzetí

Povídal mi tuhle kámoš u piva, že už si žádný předsevzetí dávat nebude, protože se to pokaždý tak nějak blbě zvrtne. To jsem ještě netušil, jak vážně tyhle slova myslel. 

Pokaždý, když se setkáme, bavíme o takových těch běžných věcech, jako je práce, počasí, politika. Mám ho rád, protože je to v dnešní době jeden z mála lidí, který říká na rovinu, co si myslí, neroznáší drby, a dokáže bez blbýho dotazování pochopit, o čem mluvím, anebo co není potřeba dál pitvat. Prostě ideální manželka. Naše debata je vždycky tak trapně normální, až mě to děsí.

Kde jsou ty časy, kdy jsme si s ničím nelámali hlavu, chodili jsme kouřit třešňový listí zabalený v novinách za panelák do šeříku a koukali po starších holkách. Šmírovali jsme, když se oblizovaly a osahávaly se staršíma klukama, a byli jsme tak nějak v pohodě. Naší největší starostí byla škola, a večer přijít domů dřív, než rodičům došla trpělivost. Naše spory řešila maximálně přátelská facka, ale většinou stačilo s tím druhým dva dny nepromluvit, což byl trest daleko větší. Když o tom teď tak píšu, uvědomuju si, že to nemluvení jsme si tak nějak přenesli do vztahů - a nejradši bych tuhle blbou povahovou vlastnost zrušil.

Ale abych se vrátil k těm předsevzetím. Kámošův táta, mimochodem fajn chlap, byl Silvestrem doslova posedlej. Jeho přípravy začínaly šampaňským a petardama. Ty musely být pokaždý čerstvý, protože od tý doby, co se mu stalo, že jedna zapálila popelnici, kam ji nevybuchlou odnesl, těm čínským ohňostrojům nedůvěřoval. Vyprávěl nám, že dřív, když tyhle drahý nesmysly neexistovaly, dávali do plechovek s dírkou karbid, který krátce předtím počůrali. Chvíli počkali, pak stačilo dát k dírce sirku, a BUM!!! Někdy od těch časů slyšel hůř na levý ucho. Rakety vyráběli z novin namočených v Travexu, a bylo jim tak nějak spokojeně.

Kámošův táta byl děsnej puntičkář. Před Silvestrem si připravil k posteli notes, kam si všechny ty nový předsevzetí hned po probuzení zapisoval. Zároveň škrtal ty, který se mu podařilo splnit. Ten rok, kdy mu žena utekla s nějakým namachrovaným týpkem, škrtnul všechno, a jako jediný předsevzetí do novýho roku si zapsal: „Najít si normální ženskou.“ Zřejmě už na Novej rok usoudil, že tohle předsevzetí je nesplnitelný, a tak se v podvečer při mrazivým západu slunce na chatě se zastřelil ilegálně drženým Waltrem po dědečkovi z války.

Kámoš to nesl tak nějak statečně. Nějakou dobu jsme se potom neviděli. O to větší radost jsme měl, když jsme se dva roky poté, na Silvestra, sešli v hospodě u piva. Probírali jsme práci, holky, politiku, vzpomínali na starý časy. dozvěděl jsem se, že poznal nějakou fajn žábu, že si myslel, že by spolu mohli strávit život a mít kupu dětí... ale že se s ním bohužel letos na podzim rozešla. Říkal to s takovým klidem, jako by se ho to netýkalo.

S přibývajícími prázdnými půllitry jsem si uvědomoval, že kámoš je možná jediným člověkem na světě, se kterým je mi doopravdy fajn. Abyste rozuměli, nejsem na kluky. Prostě v tomhle prolhaným světě, kde se lidi předhánějí, kdo vydělává nebo dluží víc, představoval něco jako oázu tichý blaženosti. Dokonce mi vyprávěl, že se dal na filozofii - což šlo sice mimo moje chápání, na druhou stranu z něj vyzařoval dokonalej klid. Měli jsme už dost upito, když jsem se ho zeptal, jestli si dal nějaký předsevzetí. Než jsem uvědomil, že jsem přestřelil, vytáhl beze slova tátův notes a hodil ho na stůl. S ledovým klidem prohlásil: „Předsevzetí jsou na nic. Klidně si to doma prostuduj.“ Podíval jsem se mu do očí. Byly tak zvláštně smutný. Strčil jsem notes do kapsy s předsevzetím, že mu ho zítra, kdy se máme ještě jednou sejít na domluveným pivu, vrátím.

Na druhý den už do hospody nedorazil. Proč, to jsem se dozvěděl až za tři dny, kdy už si o tom povídaly baby ve městě. Pověsil se v podkroví tý jejich chaty. Nikdo nechápal proč, byl to takovej oblíbenej a hodnej kluk. V takových chvílích nikdo nechápe - jenže to už kámošovi stejně nepomůže. Když jsem se z toho šoku vzpamatoval, vzpomněl jsem si na ten notes. Otevřel jsem ho napoprvé zrovna v místě, kde jeho táta roztřesenou rukou napsal: „Najít si normální ženskou.“ Čistě ze zvědavosti jsem otočil stránku, a tam poznávám kámošův rukopis. Napříč řádky napsal: „Táto, normální ženský neexistujou.“ Nevěřícně jsem na ty písmena zíral. Kámo, máš naprostou pravdu. Ale je mnohem lepší se s tím faktem naučit žít, než do důsledku plnit předsevzetí zapsaný do notesu.