Dveře

Pro osamělé duše nemá kdo pod stromeček složil dárky a potají zacinkat. Nastává Štědrý den, kdy se plní přání.

Je prosinec 2015, takže by na té fotce měl být sníh. Ale není. Neměl bych před nimi stát sám - ale stojím. Tyhle dveře mám kousek nad chalupou. Vím co je za nimi - ale vy to nevíte. Je to hezkých pár let nazpátek, kdy jsem měl možnost za nimi jedné chladné noci pobýt. Nebudu vám říkat, co jsem tam viděl nebo dělal, protože si toho, kdo mi od nich půjčil klíč, vážím. Není to jeho dům - ale to jste jistě poznali.

Je den před Vánoci, a já znovu stál před těmi dveřmi. Určitě vás napadlo, že si není co představovat , když už to za nimi znám. Tentokrát od nich nemám klíč, takže mi nezbylo, než odemknout jen v představách.

Je to už pár hodin, co jsem se odtamtud vrátil. Seběhl jsem křížovou stezku pozpátku, takže Kristus byl nejdřív ukřižován a pak se narodil. Potěšilo mě, že zázračná studánka pod prvním zastavením po horkém létu zase dává vodu.

Za chvíli bude půlnoc. Nastane Štědrý den. Jsem nedočkavý, takže zavírám oči už teď. Pomalu otevírám dveře. Naříkají od rzi a od vlhka. Moc se jim nechce. "Vstaň, vezmi své lože a choď," vybavil se mi citát z podstavce sochy u zázračné studánky. To co vidím, nebo spíš koho vidím, se mi moc líbí. Chybí už jen blýsknutí na lepší časy. Ale ono to půjde i bez něj. Jedno krásný splněný přání se právě narodilo.