Kapitola III. - Znamení Jednorožce (3. část)

Merlin prošel původní Kruh obráceně a přijal ho do sebe skrze Orobod. Nyní se musí přemístit do vhodného světa, kam bouře Chaosu ještě nedosáhly, aby nakreslil Kruh znovu a stvořil tak nový střed světů, nový začátek. Ale armády chaosu se mezitím dostaly do Dračí sluje a vše se komplikuje, když Merlinovi nezbývají síly, aby přenesl všechny své společníky do bezpečí. Podaří se Merlinovi vyhrát závod o čas s ničivou bouří Chaosu?

Dračí slují se rozléhal řev několika draků a do toho znělo zlověstné syčení, doprovázené hlasitými dutými ranami.

„Merline!“ vykřikla Nimue odněkud nade mnou. „Už se déle neudržím!“

Otevřel jsem těžká víčka a uviděl sluj plnou hadích válečníků. Obklíčili mne a Arlafala, který zápasil se třemi černými draky najednou, a čekali na výsledek souboje. Nimue kroužila pod stropem na Pegasovi, ale tucet hadích bojovníků na okřídlených varanech jí stíhalo jako smečka vlků, která nahání osamocenou ovci.

Zaměřil jsem polohu Nimue a silou myšlenky jí v rudém záblesku přemístil do bezpečí. Pak jsem se pokusil obsáhnout Arlafala. Jenže s hrůzou jsem zjistil, že na to nemám sil. Ještě pořád mne všechno bolelo a vrátil se pocit tlaku. Rozkašlal jsem se a koutkem oka zahlédl, jak se ke mně rozběhl jeden z těch černých draků.

„O mne se nestarej! Zvládnu to sám!“ zaburácel Arlafal a uštědřil jinému drakovi pořádný štulec. „Běž odtud! Hned!“ Vymanil se z obklíčení a vyletěl ke stropu.

Černý drak na mne v té chvíli vychrlil svou smrtící kyselinu a o pár centimetrů minul mé nohy. Uskočil jsem krok dozadu, ale dál už to nebylo bezpečné, tam se stahoval kruh po zuby ozbrojených aštařanů.

Ozvala se strašlivá rána. Arlafal udeřil celou silou svého těla do jednoho z nosných sloupů dračí sluje. Začal se bortit strop. Jeden z obrovitých kamenů dopadl několik metrů za mnou a rozdrtil desítky hadích válečníků.

Arlafal vychrlil ohnivý oblak a ožehl dvojici černých draků, která se ho jala stíhat. Jenže víc už jsem nestihl zahlédnout, protože můj černý drak vychrlil další proud kyseliny. Vyskočil jsem na kámen a schoval se za něj, zatímco kyselina rozpouštěla zasažené hadí válečníky a mou skrýš.

„Vydej nám Orobod!“ zaječela dračice hlubokým, ale ještě ženským hlasem.

Kolem padaly sloupy a obrovité kameny ze stropu. Hadí válečníci už si mne nevšímali, ale prchali před jistou smrtí. Otočil jsem se na černou dračici a pozdvihl záři Orobodu.

„Tak si ho vezmi,“ řekl jsem klidně. „Pokud to dovedeš.“

V ten okamžik na ní spadl kus stropu a zavalil jí celé tělo až po dlouhý krk. Zazmítala se, ale kámen byl obrovský a jen s ním pohnula, a z uší jí vytekla zelená krev.

Pohlédl jsem jí do očí, aby spatřila můj úsměv. A potom se mé tělo rozplynulo v kouli rudého oslnivého světla, dřív než na mne stačil dopadnout mohutný sloup…

Stál jsem na rozkvetlé mýtině pod stříbrnou stěnou vodopádu a naslouchal zurčení vody a zpěvu ptáků. Sluneční světlo v paprscích pronikalo zelenými listy staletých buků a ve vzduchu se vznášela čerstvá jarní vůně lesa. Orobod se zaleskl na mém prstu v podobě dračího prstenu s drahokamy.

„Merline,“ řekla radostně Nimue a seskočila z Pegasa. Objala mne a pohlédla mi do tváře. V očích jsem jí vyčetl zděšení, když na mne pohlédla. „A drak?“ dodala, když ovládla svůj výraz.

„Nedokázal jsem ho zaměřit a přenést,“ řekl jsem a rozkašlal se.

„Musíš si odpočinout,“ řekla jemně a pokusila se mne podepřít.

„Ne,“ odstrčil jsem ji. „Nemohu odpočívat, dokud nenakreslím ten Kruh. Zabíjí mne to. Nemohu ho v sobě nést dlouho.“ Podlomila se mi kolena, ale Nimue mne znovu zachytila.

„Co mám dělat?“ zeptala se. „Jak ti můžu pomoci?“

„Budeš tu v bezpečí, dokud se nevrátím,“ znovu jsem dostal záchvat kašle.

„Ale kam chceš jít?“ vyhrkla. „Přece mne tady nenecháš samotnou?“

„Nechám tu s tebou Pegasa,“ odvětil jsem a v myšlenkách mu předal přesné instrukce. „Navíc jsem tohle místo stvořil a nikdo o něm neví. Nic se ti tu nestane. A já se brzy vrátím.“

„Nenechávej mne tu,“ škemrala. „Vezmi mne sebou.“

„Bude lepší, když ani ty nebudeš vědět, kde se ten Kruh nachází.“

„Nevěříš mi?“ zamračila se.

„Pokud mám být upřímný, tak co se týče Orobodu, nemohu věřit někomu, koho na mne poslal Galbir.“

„Ale co to v té jeskyni? Milovali jsme se spolu. Copak už ke mně nic necítíš?“

„Právě že cítím, Nimue,“ pokýval jsem hlavou a otřásl se pod návalem tlaku a bolesti. „A proto musím být opatrnější a nevystavovat tě nebezpečí, které ti hrozí, pokud budeš znát polohu Kruhu.“

„Takže chceš říct, že je to jako pro mé dobro?“ odvrátila se ode mne nazlobeně.

„Je to pro dobro všech,“ opravil jsem ji a nabral do dlaní chladnou a jiskřivou tekoucí vodu. Svlažil jsem si tvář a pak jsem se teprve pomalu napil.

„Nimue,“ řekl jsem. „Nechci se s tebou hádat, ale tentokrát mne prosím poslechni. Záleží na tom jak tvůj, tak i můj život. Takže jestli mne opravdu miluješ, dokážeš mi právě teď jedině tak svou lásku.“

„Dobrá,“ špitla a objala mne zezadu. „Věřím ti, Merline z Noiremeru.“

Usmál jsem se a pohladil jí po tváři. „Budu pryč jen pár dní. V Pegasovi je víc, než bys řekla. Postará se o tebe.“

Větrolam zamával křídly a změnil se ve stříbrného orla.

„Nemusíš se ničeho bát, má paní,“ řekl a sklonil zahnutý zoban před Nimue.

V očích jí zahořely jiskřičky a tvář se rozzářila úsměvem, když se ho dotkla.

„Ještě jsem nikdy neletěla na orlovi,“ řekla a letmo zachytila můj úsměv. „Svezeš mne někdy, Stříbrný orle?“

„Beze všeho,“ vztyčil se Větrolam do plné velikosti. „Ale až se mistr Merlin vrátí. Do té doby vás zde budu střežit.“

„Jistě,“ ušklíbla se. „Skoro jako ve vězení.“ Zadívala se mi znovu do očí, ale vyděšeně uhnula a odvrátila se.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Děje,“ řekla. „Být tebou podívala bych se na sebe. Změnilo tě to. A ty oči…“ hlas se jí vytratil.

Obrátil jsem se ke křišťálové stěně vodopádu a spatřil tam odraz mého obličeje. Byl bledý a strhaný. Šeď dlouhých vlasů a strniště vousů už byla úplně vybělená. A ty oči. Místo mých modrých očí se na mne dívaly úzké zlaté čárky. V té chvíli jsem pochopil, co se to se mnou děje.

„Zaplatil jsem ještě zdaleka nejnižší cenu,“ řekl jsem a ustoupil od ní. „Už musím jít. Zůstaňte zde.“

„Vrať se brzy, lásko,“ zamávala mi.

Tlak a bolest mne znovu zachvátila s takovou intenzitou, že jsem se opět rozkašlal, abych se ovládl a zastavil přeměnu. Spěchal jsem mezi stromy a neotáčel se, protože jsem si nebyl jistý, jak zrovna vypadám.

„Sbohem!“ zakřičel jsem už příliš hlubokým hlasem a začal se nezadržitelně proměňovat v obrovského zlatého draka. Bolest se rázem uvolnila a tlak explodoval v kouli zlatého prachu. Zamával jsem křídly, vzlétl nad řekou mezi korunami stromů k oranžovému nebi a doufal, že si toho Nimue nevšimla.

Zlaté dračí šupiny se zaleskly ve světle dvou různě velikých sluncí. Větší slunce zářilo zlatě a to menší v modrých elipsách rychle obíhalo kolem svého velkého bratra. Zamířil jsem tedy na opačnou stranu, kde zapadaly dva podobně fungující měsíce, z nichž větší odrážel černobílé světlo a menší pro změnu rudofialové.

Tento svět už musel existovat dávno před tím, než jsem ho stvořil, ale přesto to nejspíš byl první východ ve světě Slunečních dvojčat pozorovaný očima draka. Zajímalo mne, jestli tu existuje něco jiného, než členitý, téměř jednolitý hvozd. Křižoval jsem nízko nad vrcholky stromů, ale nenašel jsem nic jiného než rozličné druhy stromů, které jsem znal z vyhnanství na Zemi. Převládaly tu především duby, buky, jilmy a habry. Tento svět byl koneckonců světu Země hodně podobný, alespoň co se rozložení kontinentů týče. Ale když jsem vystoupal dost vysoko nad oblaka, spatřil jsem, že kromě vysokých horských štítů, rozdělujících mnohdy celé kontinenty, se všude, kam až oko dohlédlo, táhl rozmanitý a přizpůsobivý les, křižovaný jen řekami a omílaný na pobřežích oceánskými proudy.

Pode mnou ležel dlouhý kontinent, táhnoucí se od severu k jihu přes celou tu neznámou planetu. Ten obraz ve mně evokoval dávné vzpomínky na první cestu vzducholodí do Ameriky. Přitáhl jsem křídla k tělu a začal klesat. Svistot vzduchu byl jediným zvukem, který mne doprovázel při tom prudkém manévru.

Několik desítek metrů nad zemí, jsem udělal dvě rychlá tempa a přestal klesat. Letěl jsem proti proudu řeky, tekoucí z husté a divoké džungle. Ptáci všech barev a tvarů se lekali mého stínů a klidili se mi z cesty s poplašným křikem. Vnímal jsem zvuky a vůně pralesa a pročesával dračíma očima okolí. Nemohlo mi nic uniknout, ale žádnou lidskou bytost jsem zde nenašel. Ani stopa po jakékoliv civilizaci. Byla to panenská a lidmi nedotčená země.

Nechal jsem se jako orel unášet vzdušnými proudy a odbočil jsem z koryta široké říční tepny, abych zamířil přímo k úpatí vzdálených hor. Krajina tisíci zelených odstínů mi rychle ubíhala pod zlatýma dračíma nohama.

V tom se napravo mezi pralesními velikány mihnul bílý stín. Zdálo se, že na břehu jedné z mnoha řek, tekoucích do některého z ramen té veliké řeky, stálo na okamžik cosi bělostného. Napřímo jsem zahlédl už jen bílou šmouhu o velikosti koně, mizející v husté vegetaci džungle.

Prudce jsem odbočil a letěl střemhlav za tím podivným osamoceným tvorem. Těsně nad vrcholky stromů jsem svým dračím zrakem zachytil jeho tepelnou stopu. To zvíře pádilo jako šílené a běželo po zemi pořád o kus přede mnou. Nikdy jsem neviděl, že by se zvíře pohybovalo tak rychle, pokud to ovšem nebyl magický tvor. Toto zjištění ještě zvýšilo mou zvědavost a donutilo mne letět ještě rychleji.

Ale ani nejrychlejší let draka by toho tvora nedohnal, pokud by se náhle sám od sebe nezastavil na prostorném palouku se studánkou. Sklonil hlavu a zdálo se, že beze strachu pil. Přistál jsem nedaleko něj a proměnil své tělo rychlostí myšlenky zpět do lidského tvaru.

Jednorožec zdvihl hrdou hlavu a pohlédl na mne skrze dlouhou hřívu. V tom jediném pohledu byla nekonečná laskavost a krása vycházející především ze soucitu a nevyřčeného smutku té bytosti. A pak se najednou rozplynula v záblesku bílého oslepujícího světla.

Došel jsem až na okraj lesního zřídla a pohlédl dolů. Co mi asi chtěla ukázat? Okamžik jsem pozoroval klidnou hlubokou studánku. Hladina se zčeřila a v odraze nebe nade mnou se objevila temná mračna. Avšak světlo ze skutečné oblohy nevymizelo a žádná bouře se zatím nechystala. Co mi to ukazuješ? Pomyslel jsem si. Bouře pohltila obzor a brala sebou vše, co jí stálo v cestě. Ve velikém černém víru pohlcovala celé pohoří a hvozdy.

„Ne,“ udeřil jsem do hladiny a rozvířil obraz.

A tehdy se zvedl vítr. Vzhlédl jsem k nebi a pochopil, jak blízkou budoucnost mi kouzelná studánka právě ukázala. Bouře chaosu se zrovna přihnala do tohoto světa a čas opět nebyl na mé straně.

Na nejbližší strom dosedl havran a upřel na mne jedno černé oko.

„Merrrline!“ zavřeštěl. „Nedělej to!“

„Táhni pryč, Arrrku!“ okřikl jsem ho. „A vůbec, jak si se sem dostal?“

„Čekám tu na tebe už od počátku času, Merrrline. Jsem tu, abych tě varrroval.“

„A před čím mne chceš varovat tentokrát?“

„Jestli stvoříš nový Krrruh, tak ta válka nikdy neskončí.“

„Jaká válka?“

„Válka mezi Jednorrrožcem a Hadem,“ opáčil. „Oni spolu soupeří od úsvitu věků a neskončí. Musíš je zastavit! Oddej se chaosu a přijmi ho. To je jediná sprrrávná cesta. Poslechni mne!“

„Táhni, ty ulhaný opeřenče,“ odehnal jsem ho. „Nevěřím ti ani slovo. Drak mne nezabil a dosud žiji, ačkoliv jsi mne varoval před jistou smrtí. Jak je to možné? Táhni ode mne a nechoď mi vícekrát na oči.“

Zakroužil nade mnou a začal nesnesitelně křičet. „Nedělej to, Merrrline. Nechápeš, že k tomu tě prrrávě celou dobu chtějí donutit? Jsi jen prrrostředník drrračího plánu. Jen figurrrka, pěšák, co se neptá a plní svěřené rrrozkazy. Omerrr ti lhal, Nimue ti lhala. Všichni tě od začátku jenom vodí za nos.“

„Dost!“ vykřikl jsem. „Přestaň nebo zemřeš!“

„Drrrak ti lhal a tví přátelé také. Nemáš nikoho, kdo by ti říkal prrravdu. Nikoho krrromě mne nemáš. Jsem jediný, kdo tě neopustil.“

Pozvedl jsem nad hlavu Orobod v podobě meče a ten se rozsvítil sytým ohnivým světlem.

„Mýlíš se, nemám tebe,“ řekl jsem a sekl Excaliburem.

Zavřeštěl a padl do trávy, kde znehybněl. Zvedl jsem jeho mrtvé, krvácející tělíčko a v tom se zvedl vichr, který utnul zpěv ptáků.

Setmělo se. Obloha se od západu zatáhla černozelenými mraky.

Udeřil blesk a zapálil les nedaleko palouku.

Bouře chaosu je zde a stíhá mne mílovými kroky…

Tráva na palouku už hoří…

Pozdvihnu Orobod k nebi… Rudá záře krystalu se zažehuje a vybuchuje v ohnivém kruhu kolem…

Obracím se a krví kreslím linii počátku do popela… Krev stéká a tuhne pod mýma nohama…

Vstupuji do Velké zatáčky…Linie Kruhu za mnou postupně rudne jako žhavé uhlí…Jde mi to tak nějak samo od sebe…Vše se děje zcela automaticky…Síla se hrne proudem tří propletených paprsků do linie Kruhu a spolu s krví utváří hlavní substanci obrazu, který nesu v sobě…Celý ten obraz mám otištěn nesmazatelně ve vědomí…Vlastně Kruh – on sám je vědomí…

Postupně kreslím havraním brkem tah za tahem…Přichází obrácená bolest a tlak…Vnitřní napětí, které roste a expanduje s každým krokem…

Zatímco bouře chaosu ohýbá kmeny stromů a láme je jako sirky…

Možná pánové z Citadely chaosu křepčí nad mým konáním, ale nemohou mne zastavit…Příval energie z Orobodu mne nyní plně prolíná…A síla Prvního draka se projevuje každým pórem mého těla…Stává se ze mne ohnivý sloupec jisker…

V druhé zatáčce mne rudé světlo zpomaluje…Pronikám však stále dál a žádná bolest, tlak ani energie mne nemůže zastavit…V pravé ruce svírám pevně Orobod a v levé Arrrkovo tělo…

Blesky bičují bez ustání nebeskou klenbu a hromy neutichají…

Bouře chaosu si vybírá svou daň na tomto světě Dvojčat…Zkáza je téměř jistá…Stromy kolem mne teď bouře vytrhuje i s kořeny a unáší je do mraků…Doufám, že Nimue je v bezpečí…

Následuje poslední zatáčka…Nadchází poslední část…Energie Orobodu ze mne tryská a uniká rychleji a rychleji…Snažím se regulovat proud té síly, neboť mne tlačí stále kupředu…Ale vypadá to, jako bych sjížděl rozvodněnou divokou řeku, která mne strhává k vodopádům…Snažím se vůlí zbrzdit, ale spíše mi to připomíná oddalování nevyhnutelného, protože se zdá, že všechna ramena téhle rudé řeky končí nad vodopádem…

Spoutávám živly mocí Ducha Jediného do magického pentagramu…A sjednocuji tak elementy pod vedením vyšší inteligence…Pomáhá mi to jen na okamžik, ale každé zpomalení je vítaným odkladem před prolomením pomyslné hráze mého těla…Dostavuje se další vlna bolesti a tlaku…A k tomu všemu se přidává únava materiálu…Připadám si, jako sopka těsně před výbuchem…

Bouře vrcholí…

Zúčastněné živly běsní a stravují okolní krajinu…Obrovské černé tornádo kolem mne zuří nadpozemskou silou…Možná mají pánové chaosu velikou moc nad všemi světy a možná je dokážou všechny nakonec zničit, ale nejdříve by museli zabít mne – což je dost nesnadná práce, protože k jejich smůle teď stojím v oku tornáda a v rukou držím pevně Oko Prvního draka…

Kreslím posledních pár metrů Kruhu…Únava na mne doléhá stejně naléhavě jako exploze síly uvnitř solar plexu…Energie Kruhu mi drtí vnitřnosti a bodá tisíci noži uvnitř mé hlavy…Každý pohyb na konci mé cesty mi působí nesnesitelnou bolest…

A pak, když už si zoufale přeji konec, se náhle Kruh stává centrem obrovitého výbuchu…Dřív než mne pohltí temnota za víčky, spatřuji ještě koutkem oka, jak se tornádo v explozi Orobodu trhá na černé cáry…

Ale potom mne všechna síla opouští a upadám do hlubin bezvědomí…

Probudil mne stisk prstenu. A pak mne ozářilo jasné bílé světlo. Zamrkal jsem do jeho oslnivého žáru a vzepřel se na loktech. Mé bolavé tělo se však přihlásilo o pozornost vlnou staré známé bolesti. Rozkašlal jsem se a dopadl zpět do trávy.

Utišil jsem záchvat kašle a znovu se přiměl otevřít oči. Žádné ostré světlo už mne však neozařovalo. Ležel jsem pod vysokým věkovitým stromem, který tu předtím určitě nebyl. Stál přesně na tom místě, kde se mi ukázal Jednorožec. Hleděl jsem na Kruh, který sálal rudým světlem. A pak na les kolem, který vypadal úplně stejně – jako by bouře byla jen pouhý sen. Ptáci vesele cvrlikali své melodie a nic nenasvědčovalo tomu, co se tu stalo. A po přemoudřelém havranovi tu nezbylo ani pírko.

Přemýšlel jsem nejdříve o světle, a pak o tom, jak dlouho jsem tu asi ležel. Jenže na nebi zářilo v podobě slunečních dvojčat jen to zlatomodré světlo a navíc na tom samém místě jako před tou strašlivou bouří. Nemohl jsem tedy nakonec logicky odhadnout ani jedno a ani druhé. A navíc mne jakékoliv myšlení příliš unavovalo a tisíce droboučkých žiletek mi s každým hnutím mysli rejdilo v lebeční krajině. Přinutil jsem tedy své zubožené tělo, alespoň vstát a opřít se o šedozelený kmen s velikými souměrnými listy barvy jasné zeleni. Vítr ševelil vysoko v rozvětvené koruně a celý ten pomyslný sloup lesního chrámu sálal ohromnou silou. Několika hlubokými nádechy všemi póry těla jsem nasál dostatek zlaté síly, která z něj prýštila do okruhu mnoha metrů. Utišil jsem tak alespoň bolest hlavy a potom jsem si propůjčil vědomí mocného hlubinného thauru.

Vnímám mocné kořeny, obkružující Kruh a čerpající vláhu ze spodního pramene, vyvěrajícího vzhůru do studánky. Listy se mi třepotají ve větru a je mi to příjemné asi jako vískání ve vlasech. Natahuji větve blíž ke slunečním paprskům a můj hluboký dech je pomalý a pravidelný.

Hledám ve vědomí nějaký začátek, ale žádný nenacházím. Zjišťuji, že tu stojím odnepaměti. Nemám žádné vzpomínky na období, kdy jsem byl malé semínko anebo mladý strom. Zdá se, že jediný zdroj mého života jsou ty podivné Ohnivé kruhy na východě. Ale ani jako nejstarší strom v lese neznám jejich původ. Vím jen, že Dvounohý, který se mne teď dotýká, s tím vším má něco společného. Přišel totiž přede dvěma západy sluncí z Ohnivých kruhů ve veliké rudé záři. Vlastně je to první vzpomínka, co mám. Když rudé světlo zmizelo, usnul na mých kořenech, a spal, dokud ho nevzbudilo další světlo. Dobře si vzpomínám, že to bílé světlo přišlo náhle z Ohnivých kruhů přímo k Dvounohému, ale bylo tak silné a zmizelo tak rychle, že jsem nestačil postřehnout nic víc, než jas a tajemnou krásu. A pak se Dvounohý konečně probudil a dotkl se mého kmene.