Kapitola III. - Znamení Jednorožce (2. část)

Poslední události přiměli Merlina pochybovat téměř o všem, včetně Nimue. Zdá se, že Merlinovi nepřátelé zosnovaly ďábelský plán a chystají se ho odklidit z cesty, aby jejich vítězství nad mocí Kruhu bylo konečné. Figurky jsou v pohybu. Dokáže Merlin vzdorovat moci Chaosu? Podaří se mu projít Kruh obráceně a pomocí Orobodu jej vstřebat do sebe samotného?

Seskočil jsem z Větrolama a sklonil se k ní. Vypadala, jako by jenom usnula po dlouhé cestě. Na jejím těle jsem na první pohled nenašel žádné vážnější zranění, snad jen kromě pár odřenin.

„Nimue?“ oslovil jsem ji. „Nimue, slyšíš mne?“

„Neslyší,“ zahřímal jazykem Hlubiny hlas odněkud z koruny nade mnou a nato strom zahýbal větvemi. Přikrčil jsem se a odkutálel se z jejich dosahu. Pegas se vzepjal a odcválal do ještě bezpečnější vzdálenosti.

„Co jsi jí udělal?!“ vykřikl jsem a v okamžení tasil Orobod.

„Coby. To velké zvíře se mne leklo a shodilo ji, když projížděla pod mými větvemi,“ řekl hlas, ale já pořád nenašel toho, komu patřil. „Nechtěl jsem nikomu ublížit, jenže ona jela příliš rychle.“

Až teď jsem si uvědomil, že to ke mně celou dobu mluví ten strom. Z prostřed zvrásněného kmene mne pozorovaly zelenožluté zornice. Strom konečně přestal mávat větvemi a já si všiml, že mne bedlivě pozorují i ostatní kmeny.

„Chci ji jen ošetřit a odvést odtud,“ řekl jsem. „Pokud ti to nevadí, půjdu si pro ni. Ale jestli mi v tom budeš bránit, tak poslední co uvidíš, bude ten největší lesní požár, jaký si umíš představit.“

„No no,“ stáhl se, když zaslechl slovo požár. „Snad jsem toho tolik neřekl. Znovu opakuji, že jsem nikomu nechtěl ublížit. Naopak, nechal jsem ji odpočívat v bezpečí pod mým kmenem. Zdejší les je totiž plný šelem, které by si na ní rády pochutnaly.“

„Dobrá,“ přikývl jsem, sklonil zbraň a zastrčil ji zpět do pochvy u pasu. „Věřím ti a co teď?“

„Můžeš jít ke mně,“ zavrzal v odpověď. „Neublížím ti, pokud necháš svou zbraň v klidu.“

Vydal jsem se tedy k Nimue, ale pořád jsem periferně sledoval nejbližší větve. Netušil jsem, jak blízko k chaosu jsem se dostal při pronásledování Nimue, ale tento svět a jeho obyvatelé mi ho v mnohém připomínali. Nimue se dosud ani nepohnula a bezvládně se opírala o strom. Přistoupil jsem k ní a dotkl se krční tepny. Pulz měla slabý, ale pravidelný, stejně jako dech. Obhlédl jsem její tělo a objevil otok na levém koleni. Vypadalo to jako nepěkná zlomenina. Její bílý hřebec na tom byl mnohem hůř. Zběsilý pád mu srazil vaz a zlámal přední nohy. Z nozder mu vytekla krvavá pěna a oči zesklovatěly.

„Jak je na tom?“ zeptal se strom.

„Žije, ale má asi zlomenou nohu a je v bezvědomí. Potřeboval bych nějakou dlahu, abych to mohl zafixovat, než se dostaneme zpátky. Ale kůň je mrtvý.“

Strom si významně odkašlal. „Ty jsi určitě pán chaosu, alespoň podle šatů tak vypadáš, jak se jmenuješ?“

Prováděl jsem jemné magické tahy kolem zraněného místa a zjišťoval celkové poškození kolene, tak jak mne to naučila doktorka a šamanka z tichomoří. A podle všeho bylo koleno tak zlámané, že jsem si nebyl jistý, zda bude Nimue ještě někdy jezdit na koni.

„Jsem Merlin z Hlubiny,“ představil jsem se. „Ty znáš pány chaosu?“

„Ano,“ přisvědčil. „Občas v lese loví zvěř.“

„A odkud znáš jazyk Hlubiny?“

„Naučil jsem se tu řeč od druida Alarona, který o nás pečoval od semínka. Vysadil nás tu a kdysi nás často navštěvoval, ale je tomu už dlouhý čas, co tu byl naposledy. Ještě jsem se nepředstavil. Mé jméno je Ygdrasil.“

„Znám druida Alarona, byl mým učitelem. Mohu tě jeho jménem požádat o jednu větev na dlahu pro mou přítelkyni?“

Ygdrasil zasténal, až dřevo zapraštělo.

„Pro přítele druida Alarona dám i vlastní větev do ohně.“

„Stačí, když mi jednu nastavíš a já jí odseknu mečem. Jsi si jistý, že je to dobrovolný dar?“

„Ano,“ řekl Ygdrasil. „Dávám ti svou větev dobrovolně a z lásky.“ Nastavil mi konec jedné z dlouhých spodních větví a přivřel oči.

Jediným pohybem jsem tasil meč a oddělil větev od kmenu.

„Au,“ zahuhňal strom a otřásl se, až padalo listí.

„Promiň,“ omlouval jsem se. „Doufám, že to moc nebolelo a brzy to doroste.“

„Jsem v pořádku,“ řekl Ygdrasil. „Nevíš, zda se Alaron ještě někdy vrátí?“

Začal jsem z kusu látky a větve vyrábět provizorní dlahu.

„Myslím, že ne,“ opáčil jsem a nemohl si nevšimnout jeho zklamání. „Alaron je nejspíš mrtev.“ Nevěřil jsem, že ten, kdo se mnou mluvil na hranici Posvátného háje, byl opravdu mistr Alaron. Spíš to byla jen další z Galbirových podlých lstí. Ačkoliv to stejně tak mohl být Alaronův duch Kruhu, kterého tam Galbir nechal hlídat vstup k Modré hoře.

„To je mi líto,“ řekl strom sklesle. „Byl to výborný člověk. Měl jsem ho rád. Mohu se zeptat, jak se to stalo?“

Dodělal jsem základní ošetření zlomeniny a zhodnotil svou práci jako dostatečnou. Pískl jsem na nedaleko se pasoucího Větrolama a opatrně pozdvihl Nimue do náručí.

„Nemám na otázky čas, Ygdrasile,“ řekl jsem. „Ale třeba se ještě někdy potkáme a povím ti o tom, jak neblaze skončil Alaron a zbytek druidů.“

V tom se hlavice meče rozblikala varovným rudým světlem. Obloha se rychle setměla a zvedl se silný a studený vichr. V dálce se ozvalo strašlivé a táhlé zavytí.

Položil jsem Nimue jemně na Pegasa a pohlédl na mluvící strom.

„Šelmy?“ zeptal jsem se do sílícího větru.

„Ano,“ přitakal Ygdrasil. „Začal lov pánů z chaosu.“

Vyskočil jsem za Nimue a uchopil jí opět do náruče.

„Buď zdráv, Ygdrasile!“ vykřikl jsem a pobídl Pegasa do trysku.

„Hodně štěstí,“ zaduněl strom na rozloučenou, ale to už Větrolam nabral výšku a pokoušel se uniknout bouři. Vítr sebou přinesl hluboký zvuk loveckého rohu a z černočerných mračen začaly padat žáby. Zvolil jsem si za opěrný bod řeku a nohama nasměroval Pegasa níž, až kopyty čeřil její hladinu. Neohlížel jsem se a v mysli utvořil představu Modré hory, která se zvedá vysoko nad vrcholky stromů za další zákrutou řeky. Nechtěl jsem riskovat použití Orobodu v blízkosti pánů chaosu. Raději jsem zvolil delší, ale v této chvíli bezpečnější cestu skrz světy a použil k návratu do dračí sluje stejnou magii jako Nimue.

Obtížnější cesta se ukázala jako správné rozhodnutí hned vzápětí. Sotva mé soustředění vyrušil zlý ženský smích a nedaleko udeřil s ohlušujícím praskotem rozeklaný blesk, věděl jsem, že mám v patách nezvanou společnost. Musel jsem nejdřív setřást pronásledovatele, než budu moci zamířit k úpatí Modré hory. Stočil jsem tedy Pegasa tlakem kolen vlevo a začal kličkovat pod větvemi stromů. Koutkem oka jsem nad korunami zachytil velký okřídlený stín. Ta bestie byla přímo nade mnou. Nyní už jsem věděl, že to takhle nepůjde, ale ohrozit Nimue v případném souboji se mi vůbec nechtělo. Bojoval bych mnohem lépe, kdyby byla v bezpečí, ale použít Orobod na její přemístění znamenalo riskovat, že budu mít v patách víc, než jednu čarodějnici, ale samozřejmě jen pokud už tomu tak nebylo – což jsem vůbec neměl čas ověřovat.

Nad mýtinou tedy Pegas vylétl zase vzhůru a zamířil ke skalám. Konečně se mi naskytl volný okamžik, abych se otočil a prohlédl si lépe ženu v černém hábitu a masce z mého snu. V jedné ruce držela malé žezlo s rudým kamenem a druhou ovládala okřídleného varana pod sebou.

„Mě neutečeš, Merline!“ křičela a divoce pobízela zvíře na ohlávce.

V té chvíli byl můj náskok asi padesát metrů a oproti varanovi musel Pegas nést moji váhu navíc. Bylo mi jasné, že pokud to nechám jen na zvířatech, varan nás dožene už jen proto, jak moc měl rád koňské maso a jak bytostně nenáviděl Pegasy. Posadil jsem tedy Nimue před sebe, aby mi překážela co nejméně.

Vlétli jsme do prvního kaňonu a já se za zatáčkou opět pokusil změnit tvar tohoto světa. Stvořil jsem v mysli jenom jednu jeskyni, ale dost širokou a hlubokou, abych do ní mohl vletět a pokračovat kolmo dolů, a vtiskl svou představu do pravé stěny další rokle.

V tom za mnou v rudé záři vybuchl kus skály a drobné úlomky kamene mi zabubnovaly do zad. Ohlédl jsem se a spatřil, jak z žezla čarodějnice vylétl další kulovitý blesk. Následovala ostrá zatáčka doprava a dolů, abych uhnul výbuchu a spršce kamení. Přesně tam, kde měl být, ústil vchod do jeskyně. Vlétli jsme do širokého přírodního vchodu a rychle klesali do černé bezedné hlubiny. Podle zlostného výkřiku byla Maska stále za námi. Opět jsem se soustředil a představil si křižovatku, přesně za pět, čtyři, tři, dva…

Zažehlo se rudé kulovité světlo a vrhlo dlouhý stín Pegasa na stěnu a křižovatku T před námi.

Jedna…

Naklonil jsem se ostře doprava a Pegas vlétl do pravoúhlé odbočky. Blesk nás minul a zajiskřil ve stěně, kterou končila kolmá chodba. Na tváři se mi zavlnil letmý úsměv, když jsem spatřil, že odbočka se svažuje k základům hor a vyhlíží jako by tudy kdysi dávno protekla horoucí láva. Rychle jsem si imaginoval zbývající zákruty, zlaté žilky a prach dračí chodby.

„Jen tak dál, Merline!“ chechtala se čarodějnice chaosu. „Doveď mne přímo k němu!“

Pochopil jsem, že mi zbyla jen jediná možnost, pokud chci zachránit Nimue a nedovést přitom pány chaosu přímo k drakovi. Neměl jsem připravené žádné teleportační kouzlo, a nedokázal vlastní silou zabránit střetnutí s čarodějnicí jinak než použitím Orobodu. Zbývalo mi těžké rozhodnutí. Musel jsem volit mezi Nimue a tajemstvím posledního draka. A nebyla to lehká volba.

Jakmile jsme vlétli do hadovité zatáčky, rudý blesk ozářil zlaté nánosy a vybuchl v gejzírech třpytivého prachu. Vypadalo to, že už jsme blízko dračí sluje, ale bylo tomu skutečně tak? Chyběly mi zkušenosti v cestování mezi světy, a dalo by se říct, že to byla má první cesta, pokud nepočítám sledování Nimue. Navíc se mi nechtělo riskovat a uvědomil jsem si, že souboj s čarodějnicí počká, až ovládnu dračí magii. Doufal jsem, že mne nevysleduje žádný z pánů chaosu a že nedělám moc velkou chybu.

Dotkl jsem se Orobodu na jílci.

„Přenes nás všechny do sluje. Přenes nás hned k drakovi,“ pomyslel jsem si a přesněji si představil, kam až se chci přemístit.

Orobod se najednou rozzářil jasným bílým světlem, až nás světelná koule pohltila a přiměla zavřít oči.

Když jsem je otevřel a pohlédl do hlubokých dračích očí, cítil jsem se provinile. Sesedl jsem z propoceného Pegasa a položil Nimue drakovi k nohám.

„Vypadá to,“ řekl Arlafal, „že jsem se konečně dočkal posledního dne v těchto zlatých síních.“

„Sledovala nás ta čarodějnice z chaosu,“ řekl jsem na svou obhajobu. „Použil jsem Orobod.“

„Ona není člověk,“ řekl Arlafal klidně, jako by si nevšímal mých slov a naléhavého tónu. „Jsi si jistý, že je to Nimue?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Je duchem Kruhu v Orobodu, kterého na mne poslal Galbir, ale nedokázala mne zabít a tak jsem jí vzal sebou a tady v jeskyni jí dal svou krev, aby se nerozpustila.“ Když jsem to nyní uslyšel ze svých úst, vlastně jsem si nemohl být jist ničím, co se týkalo Nimue. Ale pověděl jsem drakovi všechno o tom, co se stalo. Arlafal mne klidně vyslechl a nepohnul se ani při zmínce o chodbě a koni, nebo lovu pánů chaosu. Vypadal, že je duchem nepřítomen a vůbec mne neposlouchá. „A tak jsem nás sem přenesl, protože jsem neviděl jiné východisko z té situace,“ dokončil jsem.

Drak se teprve tehdy pohnul a sklonil hlavu k Nimue.

„Vyléčil jsem jí to koleno,“ řekl potom. „A uvidíme, co nám k tomu řekne ona sama. Za chvíli se probudí.“

„Co si o tom myslíš? Byla by toho Nimue sama schopná?“

„Pokud vím, říkal jsi, že jsi jí našel jako ducha Kruhu uvnitř Orobodu. Ale my nevíme, kdo jí ve skutečnosti stvořil a proč? Od Galbira bych něco takového neočekával. Nikdy se s Orobodem nesladil. Vypadá to spíše jako práce někoho úplně jiného.“

„Ale kdo jiný by to mohl udělat?“

„Možná je za tím Maska a pánové chaosu, ale Galbir by to zřejmě sám nedokázal.“

„Takže si myslíš, že se Galbir spolčil s pány chaosu mnohem dříve, než mne odeslal z Hlubiny?“

„Myslím, že Galbir byl zrádcem a sluhou Temného draka už od začátku. Jak jinak by mohl získat takovou moc, aby přemohl všechny druidy v čestném mentálním souboji a mohl získat Orobod. Možná, že když nabídl Nimue projití Kruhu, už tehdy nějak otiskl jejího ducha do Orobodu. Kdoví, co všechno pomocí Orobodu dohlédl a jaké budoucnosti chtěl předejít?“

„Máš pravdu,“ konstatoval jsem. „Ale potom máme mnohem víc nepřátel, než se na první pohled zdálo. Myslíš si, že nás po tom výletu s Nimue najdou?“

„Ano,“ odpověděl. „Nejspíš to byl od začátku jejich plán, jak se sem dostat.“

Zdvihl jsem obočí a polilo mne horko. „A kolik máme času?“ optal jsem se.

„To nevím, ale tuším, že tu budou brzy. Lov na posledního draka už začal,“ řekl a smetl nánosy zlatého prachu z jednoho ze sloupů za sebou, aby mi ukázal další reliéf. Srdce mi poskočilo v hrudi. Byla na něm dračí sluj v plamenech, a u stropu kroužil Pegas, nesoucí Nimue a dva zlatí draci bránili rudě zářící Kruh proti přesile hadích bojovníků v čele s temným drakem. Z reliéfu bylo nade vše zřejmé, že obránci nemohou smrtící přesile dlouho vzdorovat.

„Ty jsi to věděl?“ vyhrkl jsem. „A nic jsi neřekl?“

„Nejsem vševědoucí, ale tušil jsem to,“ opáčil.

„Tak proč jsi mi nic neřekl?“

„Nemám právo zasahovat do tvých rozhodnutí, ani když se týkají mne samotného. Na mně nezáleží, pokud samozřejmě nerozhodneš jinak.“

„Jsi jediný, koho teď opravdu potřebuji. Bez tebe nebude žádný nový začátek.“

Drak se pousmál. „Možná, že se mýlíš. Možná právě jedině bez draků může začít něco opravdu nového.“

„Ale ty jsi poslední!“ vykřikl jsem. „Ty nemůžeš zemřít!“

„Jak jsi řekl, jsem poslední. Ale nechci se po zbytek života skrývat. Spal jsem příliš dlouho v tomhle vězení bez času.“

„Docela by mne zajímalo, co je asi na těch ostatních sloupech?“ zkusil jsem to.

Ustoupil několik kroků dál a začal ocasem odklízet hromadu zlatého prachu, na kterém věky odpočíval. Nedbal mých slov a cosi odkrýval na podlaze sluje. Nimue ještě spala, ale dech už měla hluboký a do tváře se jí vracela barva. Překročil jsem ji a zvědavě přistoupil blíž, abych si s rozšířenýma očima prohlédl Kruh, vepsaný do hladké černé podlahy. Linie se rozzářily jako žhavé uhlí a zrcadlily se teď v jednotlivých zlatých šupinkách kruhového valu. Drak se vztyčil a hleděl k začátku.

„Tohle je první Kruh,“ řekl Arlafal. „Nejvnitřnější základ světů Kruhu. Ten původní symbol, co nakreslil sám Omer před věky. Kruh na Noiremeru je jen jeho odrazem, který vznikl na základě zákonitostí. A všechny ostatní Kruhy vznikly později. Uložil mi ho střežit, dokud nepřijde nový nositel Orobodu. Pokud i tento Kruh naruší Temný drak, pak všechny světy, které znáš, nezaniknou v rychlé bouři chaosu, ale budou pomalu umírat v nepředstavitelných mukách, protože je zachvátí jeho temnota. Všichni obyvatelé světů Kruhu se stanou jeho otroky nebo zemřou válkou, hladem a nemocemi.“

„Proč jsi mi to neukázal dříve?“ zeptal jsem se.

„Sám jsi přece řekl, že jsi neměl na vybranou. S tou čarodějnicí by sis zřejmě bez přípravy neporadil a uletět jsi nemohl. Takhle jsi pro nás alespoň získal čas a udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl v dané chvíli udělat. Možná, že kdybys o tom věděl, rozhodl by ses jinak, ale nevím, zda by to bylo správné rozhodnutí. Utkat se s Maskou podle jejího plánu a v tak bezvýchodné situaci? Mohl jsi také všechno ztratit v jediném okamžiku. Ne, Merline, udělal jsi správně.“

Ohlédl jsem se k Nimue, ale ta ještě stále nehybně ležela na zádech.

„Jak můžeš ospravedlňovat skutek, který vede ke zkáze všeho, co znám?“ zeptal jsem se.

„Nic neospravedlňuji, tady žádná spravedlnost není. Ale dávno předtím, než ses narodil, už byla zkáza Kruhu jistá. Nemohl jsi tomu zabránit. Nepřišel jsi zachraňovat starý svět, ale tvořit nový. Potřebuješ jen najít vhodné místo, kde nakreslíš nový první Kruh.“

„A můj výcvik?“ připomněl jsem mu.

Ukázal očima ke Kruhu a řekl:

„Doufám, že ho projdeš dřív, než sem dorazí ta smečka z chaosu.“

„Merline?“ ozvala se Nimue.

Obrátil jsem se a spatřil jí vstávat.

„Lež v klidu,“ přikázal jsem a vydal se za ní. „Měla jsi koleno napadrť.“

„Co se stalo?“ optala se mne. „Jak jsem se sem dostala?“

„Nic si nepamatuješ?“ začal jsem. „Šla jsi chodbou a odjížděla odtud na koni. A pak jsi měla nehodu. Nevzpomínáš si?“

Zavrtěla hlavou. „Strašně mne bolí hlava,“ řekla. „Jaká nehoda? Au, moje noha.“

„Říkal jsem ti, že jsi byla těžce zraněná. Odpočívej ještě,“ řekl jsem.

Rozhlížela se po dračí sluji a pohledem zachytila Pegasa, stojícího nedaleko. Načež se jí rozzářily oči a měla opět tendenci se zvednout.

„Ještě si ho užiješ,“ zadržel jsem ji. „Jmenuje se Větrolam a brzy na něm odtud odletíš.“

„Opravdu? Co se stalo? Myslela jsem, že zatím nespěcháme.“

„Od té doby, co jsi ztratila paměť je vše jinak. Nyní spěchám a nemám čas ti to vysvětlit.“

„Buď zdráva, Nimue,“ řekl drak. „Opravdu si na nic nevzpomínáš?“

„I ty buď zdráv, Arlafale. Pamatuji si, že usínám v jeskyni a pak…“ řekla a zamyslela se. „A pak jsem se probudila tady. Na nic jiného si nevzpomínám.“

Drak si odfrkl a dodal směrem ke mně. „Nemáme zrovna čas, ale existuje způsob, jak zjistit, co se s ní stalo.“

Přikývl jsem. „Hypnózu si necháme na příhodnější chvíli.“

„Co se mi stalo?“ vyděsila se. „Proč mne chcete zhypnotizovat?“

„Nimue,“ řekl jsem. „Podle všeho sem za chvíli dorazí naši nepřátelé, ale já musím ještě projít Kruhem. Takže na to teď opravdu nemám čas. Můžeš se na to zeptat draka, jestli ti něco řekne, ale já už opravdu musím.“

Obrátil jsem se ke Kruhu a opět zamířil k začátku. Rudozlatý symbol sálal mocnou silou, která mne brněla v konečcích prstů.

„Dřív, než do něj vstoupíš, dobře mne poslouchej,“ řekl Arlafal. „Je tu ještě jedna možnost, jak zabránit Temnému drakovi v znesvěcení Kruhu. Tento kruh je totiž jiný než všechny ostatní. K tomu, abys ho prošel, se musíš přemístit pomocí Orobodu do jeho středu a projít Kruh pozpátku, ale když ho projdeš s Orobodem směrem do středu, může se ti podařit ho absorbovat.“

„Chápu,“ přitakal jsem. „Je to prostě originál, a když ho projdu stejně jako kopie, vtiskne se zpět do Orobodu, který ho stvořil. A nevymažu ho tím?“

„Ne tak docela,“ řekl. „Poneseš ho v Orobodu a sám v sobě. Ale dlouho ho v sobě neudržíš. Měl bys potom co nejdříve najít vhodné místo, kde nakreslíš nový Kruh.“

Vzdychl jsem si. „Je ještě něco, co bych měl vědět, než tam vstoupím?“

„Spěchej a Orobod drž pevně. Ten Kruh s tebou postupně splyne a až se ocitneš ve středu, můžeš se přemístit, kamkoliv budeš chtít. Nebude tu žádný otisk, který by mohli sledovat. A ty budeš mít dost času nakreslit nový Kruh.“

„A co ty a Nimue?“

„Pokud to projdeš, a zbude v tobě dost síly, tak nás můžeš přemístit všechny.“

Obrátil jsem se naposledy k Nimue a Pegasovi. Hladila ho po dlouhé hřívě na hrdé hlavě a přitom mne sledovala.

„On umí mluvit,“ řekla mi fascinovaně.

„Já vím. Je to jeden z pánů větru. Drž se ho a nic se ti nestane,“ opáčil jsem.

Lehce nasedla na Pegasa, jako by si žádnou nohu nikdy nezlomila.

„Dávej na sebe pozor.“ Zamávala mi.

Opravdu mi spíše připadala, že jí někdo z chaosu zneužil, než aby ona sama stála za tím vším, co se stalo. Vypadala tak nevinně a v očích neměla žádný stín lži. Nemohl jsem se na ni zlobit ani jí soudit. Svým způsobem jsme byli oba pouze nástroji vyšších sil. A drak měl koneckonců pravdu. Všechna rozhodnutí byla svázána s tím, kolik toho člověk věděl o příčinách a důsledcích svých činů. A já se nehodlal trápit kvůli minulosti, kterou už nezměním, ani kvůli budoucnosti, kterou ještě nemohu změnit. Byla tu jen přítomnost. Ta strašlivá všudypřítomná síla, která mne převyšovala ve všech směrech. A byl jsem jí vydán napospas.

Jediné, co mi dávalo naději, že obstojím před velikým Teď, jsem třímal pevně v rukou. Orobod se změnil v rubínový krystal a začal pulzovat v pravidelném a pomalém rytmu srdce. Kupodivu byl na omak chladný jako kus ledu. Uvolnil jsem mysl, očistil ji a vkročil na linii Kruhu. V nohou se rozprostřel známý odpor. Udělal jsem další krok a kolem chodidel se mi zajiskřilo, až se zdálo, že jiskry stoupají v rozmlženém paprsku vzhůru k hrotu krystalu a tam se ztrácejí.

Stávám se nádobou…Pohárem, který je nutno naplnit….

Cítím, jak mne jímá síla prvotního Kruhu…

Vlévá se do mé mysli a plní ji krvavě rudou linií…

Přestávám vnímat dračí sluj…Stíny mezi paprsky se prohlubují, a připomínají mi hlubokou čerň vesmíru…

Prodírám se rudými hvězdokupami a táhnu za sebou ohnivý chvost jako kometa…

Krok za krokem splývám s energií Kruhu…Každá buňka mého těla se sytí archetypem prvotního řádu…

Vstupuji do první zatáčky a praskání jisker mi dosahuje po kolena…Ruce se mi třesou pod tíhou sajícího Orobodu, ale držím ho pevně…

Stíny, zář paprsků a hučení energie Kruhu plní celý můj prostor…

Odpor v nohách zesiluje a houstne…

Připadám si jako jediný člověk na celém světě…Jsem tu jen já a Kruh, všechno ostatní odeznívá do ztracena…Všechny mé nezodpovězené otázky a nevyjádřené emoce zůstávají mimo Kruh…Visí nade mnou jako Damoklův meč a čekají na mne…

Oprošťuji se tedy od svého Já a dokončuji první zatáčku…Ztrácím se sám sobě a rozpouštím se v energii Kruhu…Vnímám vlastní celistvost a propojení s Orobodem…Zjišťuji, že neexistuje nic, kromě něj…

Druhá zatáčka se přibližuje a s ní se mění i druh energie…Obklopují mne postupně všechny živly…Nejdříve oheň, který vyrovnávám vodou a poté vzduch smiřuji se zemí...

Všechny elementy se ve mně mísí a slévají v pátý živel…Stávám se Étherem, nebo řídícím Duchem a slučuji v sobě všechny protichůdné kvality živlů…

Rudá jiskřivá mlhovina mi ve vírech vystupuje až k pasu…Jiskry řežou a pálí, ale nedbám na bolest ani únavu…Napínám svou vůli jako luk a stávám se vystřeleným šípem…S neúprosnou rozhodností kráčím proti proudu mocné síly prvního Kruhu…

V půlce druhé zatáčky uklidňuji bouři živlů a kráčím proti síle chaosu…Energie i kvality se teď rychle mění a nutí mne držet s nimi krok…Střídají se kolem mne základní tvary, barvy a tóny a nahodile se skládají v cestě…Pronikám do původního chaosu a nesu sebou pochodeň řádu…Analyzuji cestu a slučuji se postupně s každou silou, bránící mi jít dál…

Vnímám střed své vlastní bytosti jako místo ležící mimo čas a prostor…Soustřeďuji se na Kruh v nitru, který jediný zůstal v prázdné nádobě mého těla…Má duše v něm mizí…A můj duch se rozplývá v chaosu, který zrodil tento Kruh…Pouze tak, že ztratím sám sebe, mohu projít ke konci druhé zákruty a tratit, co nejméně…Stávám se Orobodem…Jsem rudým krystalem a má tíha roste s každým krokem…

Z mého ducha zbývá už jen vůle a vědomí…Vnímám tyto dva živly, všude kolem mne i ve mně je pouze oheň a země…Cit a rozum, tedy voda a vzduch jsou v jednotě s Vůlí Kruhu…Mé prázdné tělo bezduše překypuje červeným světlem…

Obalen rudými záblesky až po krk se dostávám k Velké zatáčce…Je to poslední a nejtěžší část mé cesty…Uvědomuji si, že musím vyvinout mnohem větší sílu…

Chaos se vlní, těká a kmitá…Zjišťuji periferním pohledem, že linie první zatáčky už docela mizí…Ale víc než letmý pohled nemohu postrádat…

Soustřeďuji celou svou vůli do jediného bodu uprostřed Kruhu…Mé vědomí se teď podobá horolezci v Himalájích bez jištění…Stačí jediný nesprávný krok, pouhý přehmat na členité klenbě hory a čeká mne dlouhý a smrtící pád…

Kráčím poslední zatáčkou v bouři chaosu…Je to strašlivá a temná bouře…Možná ta samá, která míří ke světu Hlubiny…Procházím tím zmatkem živlů a zpomaluji…Je stále těžší vzdorovat tomu tlaku a vyrovnávat ho…

Chaos živlů se zmítá v agónii…Kroutí se jako had…

Jsem jen pouhým bodem na jeho toku, ale neochvějně postupuji po rudé linii Kruhu až k hlavě toho obrovitého hada…

Strhává mne spalující vichr…

Dodávám protiváhu v podobě mrazivého větru, který se zvedá na mou ochranu pouhou silou myšlenky…A pronikám ohnivým uragánem jako modré tornádo…

Ohnivá smršť se rázem mění…

Svírá mne tíha uvnitř kamene a pomalu se zastavuji v základech hor…

Další myšlenkou se stávám ohněm…A oživuji starou sopku…Hořím teplotou lávy a razím si cestu na povrch…

Ale tryskám a tuhnu do hlubokého mrazivého moře…V okamžiku se měním v Sarpena a pluji k hladině…

Chaos mne však okamžitě vrhá do rozbouřených výšin…

Ploutve se stávají křídly…Proměňuji se v draka a stoupám vzhůru černočernými mraky…

Hrom a blesk…

Rozeklaný okraj blesku mne téměř ochromuje…

Měním se v kometu…Silou vůle letím ke středu všech věcí…

Modř atmosféry se rozplývá jako mlžná clona…V temnotě vesmíru se objevují hvězdy. Přibližuji se rychlostí světla k té nejzářivější z nich…

„Merline,“ zazní odevšad, ale přesto zdáli, Arlafalův neodbytný tón. „Měl by sis pospíšit!“

Stávám se rudým kruhem světla a letím meziplanetárním prostorem, lemovaným liniemi hvězdných paprsků…

Jsem rudým sloupcem energie a prolétám pásmem meteoritů navzdory gravitaci sluncí…

Zářivá hvězda se postupně zvětšuje, až zabírá celý obzor…

Je tak obrovská a krásná…Ach, a ty duhové barvy…

Vybuchuji v myriádě světel…

Postupně se mi vrací vědomí těla…Zvedám nohu v posledním kroku…Sebemenší pohyb vpřed je projevem mé vůle…Dostavuje se strašlivý tlak…A následuje ho ještě horší bolest…

Zapotácím se…Zatínám svaly…Koncentruji veškerou energii, co mám…

Světlo světel náhle exploduje… Ale stejně rychle se zase navrací do bodu v mých dlaních…

Dosahuji cíle všech cílů…

Splývám s Kruhem v jedinou bytost...