Kapitola I. - Návrat na Modrou horu (2. část)

První kapitola knihy "Merlin a Kruh Orobodu" uvádí čtenáře do Merlinova vyprávění v momentě, kdy konečně nachází cestu ze světa Země zpátky do Hlubiny, odkud byl před stovkou let vyhoštěn zrádným Galbirem, jedním z mocných druidů. Cesta zpět však vede přes světy živlů, které jsou nyní plné překážek a nebezpečí. Osud tomu chtěl, že celou dobu ve vyhnanství nosí Merlin v tajné kapse bájný Orobod. Uvědomuje si, že by měl vrátit tento mocný druidský artefakt zpět na své místo, ale to ještě netuší, jaká je pravda a jeho skutečné poslání...

Záblesk modrého světla se rozechvěl po stěnách. Plameny vystřelovaly z jeskyně, ve vlnách přejížděly chodbou klesající ve spirále – a vyznačovaly mou cestu dolů. Spirála Života mě zatím vždycky dokázala překvapit nesčetnými nuancemi svých podob a zkoušek. Tato chodba mi mnohokrát dala na vědomí, že jí nelze projít jen tak. Čekali mne jisté nezanedbatelné obtíže a překážky. Cítil jsem to hluboko v kostech. Držel jsem se tenké rudé nitky, kterou jsem viděl magickým zrakem tepat v prostoru. S vyděšeným Arrrkem na rameni jsem klesal stále níž do nitra Modré hory a přemýšlel, jaké zkoušky pro mne Hlubina přichystala tentokrát…

„Už o nás ví,“ štěbetal Arrrk. „Až přejdeme prrráh horrry, tak ožije.“

Chodba se najednou rozzářila jasným bílým světlem, které se před námi zhustilo do takové intenzity, že se slilo v oslňující přepážku. Věděl jsem jen jediné, že se nesmím zastavit, ani ohlížet, ať se kolem mne děje cokoliv.

A ono se dělo. Z hory se ozvalo dunivé mručení. Chodba se zachvěla tím dutým zvukem, jako by někdo jemně foukl do obřího rohu. Jasně modré světlo se mi ve spirálkách roztančilo před očima a na vteřinu jsem zahlédl budoucnost. Předtucha, jakou jsem dlouho nespatřil. Tuším, že to bylo právě noc před tím, než mne vyhnali z Posvátného háje, kdy jsem něco podobného viděl naposledy. A stejně jako tehdy, ani teď jsem tomu neporozuměl tak, jak bych si býval přál. Nicméně i ty střípky vidění mne nabádaly k ostražitosti…

Viděl jsem obrovitou azurově modrou saň s patnácti hlavami a každá její hlava na mne hleděla pouze jediným rudým okem. Hrdé dračí šíje poutalo patnáctero obojků se zlatými řetězy, které ve svých rukou držela Rada patnácti Druidů…

„Říkal jsem to!“ zakrákoral Arrrk. „Modrrrý drrrak! Prrrobudil jsi ho! Merrrline!“

Věděl jsem, že už není cesty zpět. Musel jsem to dokončit. Tenhle těžký úkol připadl na má bedra, a ten kdo mi ho uložil, nebyl zdaleka člověk, nýbrž bytost vzešlá z pořádající síly Ducha. Aktivoval jsem tedy kouzla připravená na opasku, a pro jistotu rozestřel Aurický štít. Začal jsem usilovně přemýšlet, co se mi ta vize vlastně snažila říct. Že by nějaká symbolika? Ne, na to byla až příliš živá a skutečná…

„Merrrline! Drrrakovi už skorrro bije srrrdce!“

„Drž zobák!“ okřikl jsem ho a vstoupil jsem do světelné bariéry.

Procházel jsem ostražitě krok za krokem, nevím, jak dlouho jsem šel, ale světlo neubývalo, jen jasnělo a hutnělo. Zavřel jsem tedy oči a spolehl se na své třetí oko a červenou linku Spirály života. Vedla mne v kruzích labyrintem odboček a slepých uliček, v nichž na nevidomé čekala ošklivá smrt. Držel jsem se jí pevně, jako se dítě drží své matky. Arrrk krákal totéž dokola – moje jméno ve své mateřštině – a jeho drápy se mi zarývaly do ramene stále pevněji. Začínal mi lézt na nervy, zalitoval jsem, že jsem svolil a vzal ho s sebou.

„Sklapni!“ zařval jsem do hučení a praskání elektrické energie. Přitom jsem pozoroval, jak se o magický štít láme řezající a spalující světlo.

„Merrrline! Tohle nezvládneš!“

Zrychlil jsem chůzi a začal vnímat odpor. Tlak, podobný stupňujícímu se tlaku vody. Vlasy mi počaly vstávat na hlavě, a vše kolem mne se rozvlnilo v oslňující vlákna, obalující mne v prostoru. Připadal jsem si jako kokon sunoucí se po laně, nataženém kamsi hluboko do propasti. A navzdory gravitačnímu zákonu jsem po něm padal stále pomaleji a pomaleji. Arrrkův řev mi splynul v dunění obrovitého bubnu, který se rozezněl chodbou a s každým mým krokem zrychloval své tempo. Pevně zakotven v centru své bytosti, veden červeným vláknem, klesal jsem na první práh Spirály Života, ale moje cesta vedla dál – až na samotné dno Hlubiny…

Buben zrychlil na tep orlího srdce, který mi zněl v uších stokrát hlasitěji, než kdykoliv předtím. Na prahu Ohně jsem se dostal na hranici lidských možností a Arrrk zřejmě také. Oba jsme už očima nic neviděli a ušima nic neslyšeli. Ale můj astrální zrak a sluch fungoval zatím skvěle.

Když se potom energie rozvířila do mohutného lávového víru, donutila mne, držet se v oku toho ohnivého tornáda, neboť jiný pohyb vpřed se jevil jako smrtící. Vlastně se stačilo držet hlavní červené linie a přesně jsem věděl, kde mám stát, abych se vyhnul té ničivé síle. Naštěstí jsem včas vybavil štít tepelnou ochranou, což se ukázalo být nyní velice výhodné, zvlášť když je kolem vás o několik tisíc stupňů celsia víc, než jste původně očekávali…

Nemohl jsem dýchat a magický štít odolával takovému tlaku, jako bych kráčel po dně ohnivého oceánu. Nemohl jsem si pomoci, ale tohle nebyla obyčejná cesta do Hlubiny. A pak jsem to pochopil. Tam v poslední ohnivé zatáčce na mne čekal Ohnivý démon.

To stvoření pocházelo z druhé strany ohnivého živlu, vzešlo z temného plamene s jediným cílem – zničit každého, kdo se mu postaví do cesty. Dnes už se tolik nepoužívají, protože je třeba velké síly vůle na ovládnutí byť jediného z nich, ale dříve byli postrachem astrálních plání ve službách temných mágů. A ti je tehdy používali jako elitní vojsko a vyškolili je v umění zabíjet jiné mágy.

Nejdřív mluvící havran a teď Ohnivý démon. Co mne asi čeká na dalším prahu? Byl ten, kdo poslal havrana tentýž, jenž vyvolal Ohnivého démona? Má mysl si ihned vybavila Galbirovu vítězoslavnou šklebící se tvář, když mne tenkrát zanechal na Zemi. Ale mohl jsem být ovlivněn tím, co se stalo, a tak jsem raději hledal dál. Jenže i objektivní pozorovatel za tím předvídal práci druidů. Buď někoho z nich, anebo se mne snad snažila sprovodit ze světa celá Druidská Rada? Příliš mnoho otázek a tak málo času na odpovědi…

Nepotřeboval jsem oči, abych vnímal, že Ohnivý démon si připravuje své ničivé zbraně. Byl jsem oproti němu ve značné nevýhodě. Za prvé jsem se nemohl zastavit a za druhé jsem nemohl použít své nejlepší kousky kvůli místnímu velmi osobitému prostředí. Prostě ideální příležitost změřit s ním síly v poctivém souboji.

Ohnivý démon rozepjal temně zelená křídla podobná chapadlům chobotnice, vzlétl proti mně a z varaní mordy vypustil černý smrtící oblak. Vyčaroval jsem před sebou Vodní štít, ale ten to dlouho nevydržel. Zhuštěný zbytek démonova temného oblaku prošel i Magickým štítem. Nemít Arrrka na rameni, schytal jsem tu neodpařivší se černou kuličku já sám. Havran pronikavě zakrákal do hřmění ohnivého živlu. Ucítil jsem pach spáleného peří a koutkem oka jsem zaznamenal, jak se Arrrk snaží uhasit sežehlé křídlo.

V tom ke mně neuvěřitelně rychle vystřelila dvě nejdelší chapadla Ohnivého démona. Zamumlal jsem klíčové slovo pro Válečný štít a opět zesílil ochranu. Chapadla udeřila po nejkratší přímce do štítu nad mou hlavou a o něco pomaleji se v jiskření zhmotněného elektromagnetického fluida stáhla zpět.

A tehdy jsem si uvědomil, že je Arrrk pryč. Neměl jsem mu to za zlé a nijak mne to nepřekvapilo. Buď se dostal do bezpečí, nebo to nestihl a už mu není pomoci, ať tak či onak, nemělo smysl se tím zabývat.

Využil jsem těch dvou vteřin, které jsem získal, a vsáhl do astrální kapsy. Ohnivý démon zatím hrozivě řval a hromadil ve svých útrobách velký černý mrak. Skoro jsem se zastavil, když mi došlo, kolik času mi zbývá, než na mne démon vyplivne svůj vražedný jed – obojí by pro mne znamenalo rychlou a nepříjemnou smrt žehem. Ale brzy jsem nahmátl v časoprostorové kapse jílec meče. To mne trochu uklidnilo, protože jsem pochopil, že svírám ztracený kouzelný dar od mé drahé kněžky bohyně Matky, mé milované, Nimue. Moc jsem si nelámal hlavu s tím, kde se tam vzal?

Udělal jsem šermířský krok vpřed a snížil těžiště, abych se dostal na dosah Ohnivého démona. Měl jsem pocit, že za sebou táhnu snad tunu závaží. Pak následoval další, ještě o něco těžší krok. Doufal jsem, že Ohnivý démon do poslední chvíle netuší, co mám za lubem. Můj plán spočíval v sázce na jediný pokus, a jediný přehmat by znamenal smrt. Navíc byl tenhle netvor dost inteligentní na to, aby mne překvapil nějakou nepředvídatelnou reakcí. Prostě jsem musel být rychlejší a přesnější než on.

Obklíčil mne svými osmi chapadly ze všech stran. Připomnělo mi to trochu můj souboj s krakaticí na Atlantidě. Avšak tenkrát jsem na tom byl mnohem lépe, alespoň co se týče poměru sil. Uvědomil jsem si, že rozdíl mezi soubojem s krakaticí v hlubinách oceánu a bojem s Ohnivým démonem v hlubinách ohně, je asi stejně propastný, jako bych chtěl srovnávat Merlina na Atlantidě s Merlinem v současnosti. Navíc - Ohnivý démon se na mne znovu chystal dýchnout mrazivý oheň, který by mne v mžiku rozpustil na kapalinu.

Chapadla se obtočila kolem štítu a snažila se mne rozdrtit. Vyslovil jsem tedy zaklínadlo pro Útočný štít a koule světla se rozzářila modrými záblesky. Ohnivý démon zlostně zaryčel a stáhl svá smrdutá chapadla. Nadechl se k pekelnému útoku a užuž otvíral čelisti…

V tom jsem tasil stříbrnou čepel. V jediné vteřině jsem v rudých zornicích toho netvora spatřil jeho vlastní strach ze smrti. A v druhé vteřině jsem mu plynulým pohybem přetnul hrdlo. Zařval jako raněné zvíře a přesně podle mého předpokladu mi nastavil ohyzdnou hruď. Nezaváhal jsem ani na okamžik. Meč proklál temné srdce Ohnivého démona; uvízl až po jílec v jeho trupu a rozsvítil se jasným světlem. Oslnil září, v které se Ohnivý démon rozpadl na tisíc jiskřivých kousků.

Neohlédl jsem se, ani nezastavil; zastrčil jsem zářící meč do neviditelné pochvy pod pláštěm a prošel deštěm černě žíhaných pozlátek, mizejících dřív, než stačily dopadnout na zem. Už mi zbývalo jen posledních pár metrů k rudě pulzujícímu trojúhelníkovému východu.

Jakmile jsem proklouzl závěrečnou Salamandří bránou, dostavila se zasloužená úleva od toho nesnesitelného expanzivního tlaku a tepu hluboko spalujícího světla a žáru. Zase jsem viděl, slyšel a cítil. Ale netrvalo to tak dlouho, jak bych si přál…

Rychle klesala okolní teplota. Během jediné zákruty se úplně změnilo prostředí chodby. Spirála Života se rozvlnila jako rozbouřená mořská hladina. Stěny i podlahu chodby teď pokrývaly příkrovy ledu a ze stropu rostly obrovské rampouchy. Cítil jsem vlhký a chladný vzduch, který mi vanul do osmahlé tváře. Po těch pekelných mukách to byla zpočátku velmi příjemná a osvěžující změna. Ale jak už to tak v životě bývá, dobrých věcí je po čertech málo a většinou trvají jen krátký čas.

Za další zákrutou mne do tváře udeřil třeskutý mráz a ze zamrzlé stěny napříč chodbou vála sněhová vánice. Stáhl jsem si kápí víc do očí a vykouzlil jsem osvědčenou Ochranu před mrazem. Čekalo na mne hotové bílé peklo a já si musel pospíšit. Pokroucená karikatura mé vlastní zarostlé tváře, odražená ve vyleštěné ledové krustě, jako by na chvíli ožila a zamrkala na mne omrzlými řasami. Pak se lehce ušklíbla a pokrčila rameny. Zajímavé. Možná už mám vidiny. Je to přece jenom už sto let, co jsem tudy šel naposledy. Anebo si ze mne tajemný nepřítel tropí žerty. Uvidíme. Chtělo se mi něco říct, abych si dodal odvahy. Ať již mne někdo slyšel nebo ne, než jsem vstoupil do věčně zamrzlé Vodní brány, neodpustil jsem si zvolat:

„Já se tě nebojím, ať jsi kdokoliv! Už jdu a nic mne nezastaví!“

Bylo to jako vstoupit do staré ruské pohlednice. Našel jsem brzy magickou linii vodního principu a sledoval pozorně modrozelenou nitku v jinak černobílém světě, kde neustále sněžilo, a teplota klesala s každým krokem, tak jako síla táhnoucí mne zpět s každým krokem úměrně stoupala. Brzy jsem se bořil závějemi sněhu, nebo jsem klouzal po odkrytých ledových plochách a bojoval s protitahem magnetické síly vody, která mne stále nemilosrdněji zpomalovala. Jednoduchým kouzlem jsem si vyčaroval sněžnice a ještě jednu hůl, abych měl řádnou oporu. Ale cesta vpřed už byla téměř nemožná a mé tělo postupně podléhalo běsnící sněhové bouři. Nejdřív mi zamrzly oči, pak jsem přestal cítit konečky prstů na nohou a rukou, a nakonec mi zalehlo v uších. Bylo to ještě horší, než se ocitnout v ruské pohlednici. Teplota již klesla tak hluboko pod bod mrazu, že bych jí teď nezměřil ani teploměrem. Přestával jsem se zase orientovat v čase, neboť mi každá vteřina připadala jako hodina. Na každý krok jsem vydal víc síly, než na kilometrový výstup na Modrou horu.

Přemýšlel jsem, co na mne asi čeká před východem z tohoto živlu. Bude tam něco jako hejno velmi rozezlených undin nebo snad bude ten, kdo mne chce zabít věren tradici a bránu hlídá rovnou Vodní démon? No. Vypadalo to, že to bude ještě hodně dlouhá cesta. Určitě delší, než jsem původně očekával, samozřejmě pokud v této vražedné hře hodlá ten prozatím neznámý čaroděj pokračovat, protože já jsem musel dojít s Orobodem až na dno Hlubiny…

Raději jsem ohledal zbývající připravená kouzla a pro jistotu jsem počítal s nejhorší možnou variantou.

Stuha, jež mi udávala směr a cíl, za další zatáčkou zmizela v pohyblivém sloupci úplně černé vody. Voda syčela a vířila. V podivném vlnivém tanci vyplňovala všechen prostor přede mnou. Zdálo se mi, že kráčím do širokého, hlubokého a temného jezera, a nikde ani náznak chodby. Nezaváhal jsem ani na okamžik a vnořil se dovnitř...

Nyní již jsem se musel spolehnout pouze na svůj astrální cit, protože v téhle černé vodě jsem vnitřním zrakem neviděl nic než nekonečnou tmu. Vnímal jsem však chladný proud, navazující na modrozelenou nitku a vydal se přímo proti němu. Našlapoval jsem po dně jako potápěč, strháván magnetickým proudem, a mou kyslíkovou bombou byla jen malá mušle, kterou mi darovala šamanka z Tichomoří. Držel jsem ji v ústech a dýchal tak bez nejmenších obtíží.

A zima v této vlhkosti byla jako plížící se smrt. Pomalá, kvůli mé dosavadní ochraně, ale zato jistá. Tlak narůstal a já věděl, že tohle dlouho nevydržím. Vše instinktivní se ve mně vzbouřilo a chtělo zastavit. Až na ten hluboko skrytý hlas uvnitř, který mi opakoval: Vytrvej! Nezastavuj!

Tušil jsem, že má pravdu. Nesmím se zastavit, jinak tady opravdu zemřu. Dokonce i mé myšlenkové pochody se zpomalily a omezily na jedinou zbyvší myšlenku.

Chůze. Musíš jít, ať to stojí, co to stojí. Musíš jít…

Viděl jsem nábřeží v Benátkách a pak jsem se ocitl v mém oblíbeném dubovém háji v Čechách. Cítil jsem zřetelně vůni lesa, slyšel zpěv ptáků a v houštině napravo se mihlo něco velkého, jasného a tak krásného…

Ach ta bolest. Vrátila mne však zpět do jasu vědomí. A opět jsem krok za krokem ukrajoval hustou temnotu. Byla tu už taková zima, že mi tělo hořelo jako v plameni a přesto jsem se nekontrolovatelně třásl. Posunul jsem svůj práh bolesti ještě o něco níž a z posledních sil jsem se soustředil na vnitřní oheň v slunečním uzlu. Roznítil jsem ten skrytý žár na nejvyšší míru. Voda kolem mne zajiskřila a zašuměla zelenými bublinami. Podoben utopené pochodni, která hořela navzdory přírodním zákonům, jsem postupoval vpřed. Modlil jsem se, aby už to skončilo, ale temné jezero se táhlo daleko a hluboko. Navíc proud sílil a mohutněl a udržet se na něm začal být veliký problém. Ale já dělal, co jsem mohl a uměl, abych to dokázal.

Náhle se dostavil pokyn z Ducha. Poslechl jsem varovný vnitřní hlas na první popud, protože jsem si už tak nějak nemohl dovolit nejednat instinktem Ducha. Od úst mi vyrazily bubliny, když jsem vyslovil klíčové slovo pro Ultrasluch.

V tom jsem ucítil jemné astrální vlnění napravo. Bylo to obrovské a dlouhé a neskutečně rychle se to ke mně blížilo. Slyšeno Ultrasluchem to připomínalo velkého hada, který si mne vyhlédl k večeři. Netvora z hlubin Temného jezera – pozůstatek z vyšlechtěného druhu ze starých časů, kdy atlantští, egyptští, babylonští, keltští, řečtí a také germánští bohové ještě chodili po zemi a kuli své pikle se smrtelníky. Poslední hlubinou rybu z Atlantidy – známou jako Sarpen.

Během té vteřiny času, který jsem měl, než mne spolkne, stihl jsem se tak akorát skrýt Závojem z Orobodu. Připadal jsem si jako velmi nepatrné sousto pro takového obra. Nepatrné, ale nebezpečné sousto. Obrovská tlama se přiblížila. Rozeznal jsem ostré zuby, které byly větší než já. Neuhnul jsem však ani o píď ze svého směru, dokud se čelisti Sarpena neotevřely.

Podle očekávání byl tak obrovský a já tak nicotný, že jsem se vyhnul jeho trojitým zubům o celých dvacet čísel – což nebylo tak zlé, protože obvykle to se mnou v takových situacích bývá o dost těsnější. Sklouzl jsem se po obrovitém hadím jazyce jako rudě zářící kokon s několika vlákny připomínajícími chvost. Připadal jsem si opravdu divně, jak jsem nezadržitelně cestoval do temných útrob, ale za kořenem jazyka mne Orobod zachránil. V poslední chvíli z kokonu vyrazila jemná a na konci ostrá vlákna a zachytila se o horní stěnu těsně před jícnem. Pak se vlákna posunovala řízena mými myšlenkami. Lezl jsem po vnitřku Sarpenovy hlavy jako hbitý červený pavouk. Ještě několik metrů a budu u zranitelného místa. Vzhůru nohama na horním patře hadí tlamy jsem pak průhledným Závojem protáhl hůl. Z rudého konce mé hole v tu chvíli vyrazila lávová kulička a vnikla hluboko do hadího masa. Doufal jsem, že pronikne až do mozku, kde úspěšně exploduje.

Sarpen vydal zuřivé zamručení, které nebylo podobné ničemu, co jsem kdy slyšel. O vteřinu později se ozval tlumený, ale přesto mohutný výbuch. Slizká stěna se přede mnou rozpukala jako zrcadlo. Utíkal jsem před zemětřesením, které jsem sám přivolal. Prchal jsem jako hmyz z dosahu bortící se masy.

Visel jsem nakonec za jediné vlákno Závoje, vpuštěné do neporušeného okraje velkého kráteru; kolíbal jsem se ze strany na stranu a odolával černé vodě valící dírou v lebce dolů do Sarpenových útrob. Počkal jsem, dokud hladina nevystoupala až ke mně, a černá voda začala téct zase zpět. Sarpen se nyní stal ponorkou, kterou jsem musel opustit dřív, než klesne až na dno. Využil jsem proudu a plaval zbytky uškvařené mozkové tkáně do temného ústí kouzlem vypáleného tunelu. Jediné, co mne trápilo, byl fakt, že jsem musel znovu najít proud, který vedl ven z jezera. Navíc jsem přesně nevěděl kam mne Sarpen odnesl. Jakmile vyplavu ven, nesmím se splést a musím vyjít tím správným směrem – k linii a proti jejímu proudu. Pokud se zmýlím, je se mnou konec a jezero mne pohltí, tak jako se to kdysi stalo Sarpenovi.

Závoj se rozplynul přesně v ten okamžik, když jsem se protáhl mnohem užším otvorem do tekuté temnoty. Náhle se vnitřní hlas mého nadvědomí rozezněl jako poplašný zvon. Zněl natolik intenzivně, že jsem sebou instinktivně trhl a změnil předem zaujatý směr, přijatý na základě svobodné volby mezi dvěma možnostmi. Varovné zvonění Poustevníka s sebou neslo sdělení, které jsem spatřil vnitřním zrakem, že pokud bych udělal jediný pohyb tím směrem, tak se mé nohy změní v rybí ocas s jasně modrými čarami.

Takže tudy? Udělal jsem jedno slabé tempo na opačnou stranu a ucítil, jak ten mrazivě brnivý pocit odešel z mého hrudníku. Když jsem si zavzpomínal na staré časy, a zkusil si, jestli jsem ještě nezapomněl Rychlost delfína, plaval jsem stále rychleji.

Potom však vzrostl rostoucí odpor a já pochopil, že pluji správnou cestou a brzy mne čeká zatáčka. Nyní už jsem jasně vnímal veliký proud tryskající z hlubiny jezera. Proud černé vody valící se ve spirále odněkud z temnoty pode mnou.

Ostře doprava proti proudu! Tlak byl silný a skoro mne zastavil a vrhl zpět. Opřel se do mne jako bouře, kterou chcete zastavit pouhou vůlí. Ale já už jich zastavil a přivolal bezpočet. Jako elektrický, modře pableskující pstruh jsem plaval proti proudu. Na konci velké zákruty před pádem do spirály jsem se rozzářil safírovým plamenem a v mysli zahlédl tunel, na jehož konci zářilo modrozelené světlo. Ano. Vlilo mi do žil dost síly, abych to dokázal. Ačkoliv proud se mne snažil všemožně zbavit a počínal si při tom jako živá inteligentní bytost. Jako by se proti mně spiklo celé jezero. Snažilo se mne zastavit a zabránit mi svou mrazivou silou vyváznout z něj živý. Jenže já byl na světě dříve, než smrtelní keltští mágové ze Země stvořili toto místo, aby se stali nesmrtelnými. Byl jsem u zrodu a pádu Atlantidy, stejně jako u stavby a zborcení Kamelotu. Zrodil jsem se již v mnoha podobách a měl jsem již mnoho jmen. Vždy jsem stavěl chrámy Jediného tam, kde jsem bořil chrámy temných bohů – těch, co si říkají bohové, ale nejsou jimi a jediné, čeho dosáhli, byla postupná zkáza a úpadek lidstva do temnoty. Jsem čarodějem po celé ty věky a má cesta je pokaždé jiná a přece pořád vede po stejné dráze. Chodím ve spirále. Tak jako teď bojuji s proudem Temného jezera a nevyhnutelně postupuji vpřed za vidinou světla, ačkoliv nic nevidím, neslyším a cítím jen strašlivý odpor a protitah.

Vření černé vody na magických štítech nabralo nečekaných rozměrů. V safírovém osvětlení jsem se prodral jako rozžhavený kámen spirálou až do poslední zatáčky. Nevím jak, ale nějak jsem to cítil. Konec téhle mrazivé plavby se blížil. Věděl jsem to. Ještě projít branou z vodního živlu a budu v mnohem teplejším ovzduší.

A skutečně! Odpor zesílil nad míru únosnosti. Byl jsem na hranici svých možností a pohyb se zdál neskutečně pomalý. Skoro jako bych stál na místě. Měl jsem pocit, že to trvá příliš dlouho. Takhle mi voda vezme příliš síly. Vzpomněl jsem si na své poslání a odhodlaně se opět pohnul o kus dolů. Ostrou hranou své vůle jsem protrhával hustou a lepkavou černotu mrazivého proudu. Sestupoval jsem ke smaragdovému kulatému otvoru na dně jezera. Klesal jsem trhaně do pramene. Překonat těch posledních pár metrů ke zdroji Temného jezera bylo velmi obtížné, neboť jím tryskal mocný proud. Ale já to dokázal, protože Orobod mi k tomu dal sílu od samotného Zdroje. Pocítil jsem jeho pomoc, když se rudě zablesklo a já vynořil hlavu z lesklé plochy oválného zrcadla.

Dalo mi ještě trochu práce vysoukat odtamtud i zbytek těla, ale teď už jsem se měl čeho chytit. Dopadl jsem do ledové chodby. Chvíli mi trvalo, než jsem se zvedl ze všech čtyř, a tak jsem se nejprve plazil po safírově modré nitce. Musel jsem se rychle vzpamatovat a předělat štíty, ale sotva jsem se postavil na nohy a udělal pár potácivých kroků, nabíraje opět jistotu v pohybu, chodba se změnila. Led zmizel.