Kapitola I. - Návrat na Modrou horu (1. část)

První kapitola knihy "Merlin a Kruh Orobodu" uvádí čtenáře do Merlinova vyprávění v momentě, kdy konečně nachází cestu ze světa Země zpátky do Hlubiny, odkud byl před stovkou let vyhoštěn zrádným Galbirem, jedním z mocných druidů. Cesta zpět však vede přes světy živlů, které jsou nyní plné překážek a nebezpečí. Osud tomu chtěl, že celou dobu ve vyhnanství nosí Merlin v tajné kapse bájný Orobod. Uvědomuje si, že by měl vrátit tento mocný druidský artefakt zpět na své místo, ale to ještě netuší, jaká je pravda a jeho skutečné poslání...

Psal se rok 1938. Byl podzim.

Na okamžik jsem zastavil a opřel se o hůl…

Vysoké stromy na hřbetu Housky mne nadchly svou mohutností. Tu sílu snad cítil každý, kdo mohl odpočívat v jejich stínu a dotýkat se obrovitých kmenů; přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jak prastaré ty stromy vlastně jsou. Buky zde vrůstaly do skalnaté krajiny stovky let. Stály tu, podobni majestátným chrámům přírody, kam až mi paměť sahá, jakoby na ně čas neměl žádný vliv, stejně tak jako na mne. Chlad lesa mi vlil čerstvou krev do žil a zbystřil mé smysly. Rád bych pod mocnými korunami na chvíli spočinul, avšak nemohl jsem nyní odpočívat… Začátek roku jsem strávil na jednom ostrově v Tichomoří, a díky mladé šamance jsem si až tam konečně uvědomil, kudy a jak bych se mohl dostat zpátky do světa Hlubiny. Na jaře jsem si v tichomořském přístavu najal loď, která se příznačně jmenovala Jezerní paní, a nechal se za tučný obnos liber dovést svérázným kapitánem Erasmem tisíce mil až do Hamburgu. A odtud jsem v přestrojení za německého důstojníka pronikl v civilním autě přes celé Německo až do protektorátu Čechy a Morava. Mohl jsem vidět, že obsazování té země Němci již probíhá plným proudem. Ale naštěstí pro mne nebylo příliš obtížné se dostat až na toto obzvlášť chráněné území nedaleko hradu Houska. Zaparkoval jsem auto, neboť už mu stejně docházel benzín; nechal jsem ho v hlohovém křoví u hlavní cesty, svlékl si uniformu a přehodil přes sebe šedý plášť s kápí s kouzlem neviditelnosti, které jsem do něj během dlouhé plavby vložil. Dál jsem pokračoval pěšky přes les, abych se vyhnul příslušníkům jednotek SS, strážící hlavní cestu…

Odtrhl jsem oči od velikánů pozemského hvozdu a sestoupil na klikatou lesní stezku směrem k magickému místu, ležícímu nedaleko toho hradu Houska, jehož opevnění bylo zbudováno obráceně, aby střežilo cosi uvnitř před světem venku. Už jen pár mil podél hřebenu po téhle pěšince a budu konečně na místě. Tam projdu cestou živlů, a potom opět spatřím staré přátele a mistry. Cítil jsem lehké šimrání v břiše, jak se ve mně stupňovalo napětí. Zatímco jsem kráčel vůněmi prosyceným hvozdem, vynořovaly se dávné vzpomínky. Před mým vnitřním zrakem formovaly se nejenom tváře těch, které jsem měl rád, ale i obličeje zrádců, kteří mne před stovkou let vyhnali z rodného lesa. Nade všemi šklebila se přízračná tvář nenáviděného Galbira. Za ta léta sice mé emoce vybledly a ztratily svou původní sílu, ale pořád jsem vůči bývalému mistru hluboko uvnitř cítil hněv, který nesnesl žádného odpuštění, ať už byl jakkoli zmírněn časem a prostorem, jenž mne odděloval od toho strašlivého okamžiku minulosti…

Když jsem dorazil na dohled Housce, projelo mým tělem mravenčení. Síla proudila ve vírech všude kolem mne. Musel jsem se na malou chvíli zastavit a uspořádat své myšlenky, abych nepodlehl magickému poli, které chránilo vnitřní Kruh. Vyprázdnil jsem mysl, provedl potřebnou očistu, nejrychleji jak jen to bylo možné, a pokračoval dál nikým neviděn…

Žádný smrtelník mne nemohl vidět, dokud účinkovalo kouzlo pláště; šel jsem tedy přímo k tajné bráně do jiného světa.

Náhle se přede mnou otevřela povědomá spirála, vedoucí do fialové hlubiny, kterou jsem mohl vidět jen magickým zrakem. Pulzovala a na okrajích přetékala světle lilkovými barvami, tryskala a jako kolotající fontána prskala energii.

Vkročil jsem dovnitř a myslel při tom na ševelení a vrzání prastarého ornu – tam na druhé straně vnitřního Kruhu; cítil jsem dokonce jeho vůni, ale přidal jsem to na vrub podrážděnému podvědomí a vlastním zkresleným představám o návratu, tak jak jsem si ho vysnil tenkrát před lety…

Housku jsem nechal za zády a vkročil do Posvátného háje. Od této chvíle už všechno, co uvidím a uslyším, není tím, čím se zdá být. Toto byl průchod do jiných světů…

Vstoupil jsem do prastarého magického lesa. V jeho šeru se jasně třpytily padající okvětní lístky, rozeseté po koberci zeleně žhnoucích mechů a lišejníků. Na kůře obřích kmenů vykreslovalo toto zvláštní a jedinečné osvětlení prapodivné, ladné stíny, v nichž mohl člověk spatřit právě to, co si představoval nebo očekával, že uvidí. Podle silného vnitřního puzení, které prostupovalo prastarým hvozdem, svolali druidové Velkou Radu a mé jasnovidné smysly cítily, že někoho čekají…

V tom se mé mysli dotkl jas nevlastní myšlenky. Někdo z druidů už byl hodně blízko. Během pár okamžiků jsem v příchozím poznal strážce brány – Alarona. A po další chvíli jsem za sebou uslyšel i jeho drsný hlas:

„Kdo jsi, pane, že se beze strachu procházíš po Posvátném háji?“

Otočil jsem se tím směrem a zahleděl se mezi hustou změť keřů, podobných pozemským bezům až na tu rudou barvu, kvetly pod jedním z těch nebetyčných ornů. Byl jsem si téměř jistý, že je někde tam. Díky kouzlu Proměna jsem měl stále jinou podobu – tvář vypadala o něco mladší a vlasy byly černé jako uhel, stejně tak i oči. Nepoznal by mne ani vlastní bratr, pokud bych nějakého měl, nebo mistr, pokud by předtím nenahlédl do mého nitra, ale to už bylo nyní skryto téměř všem…

„Jsem poutník,“ opáčil jsem. „Jdu na Radu druidů. Nech mne projít. Mám důležité poselství.“

„Nevypadáš jako nikdo – koho bych znal,“ ozval se Alaron. Zdálo se mi, že se ke mně ten orn naklonil blíž – skoro jako by si prohlížel neznámého vetřelce. Bylo mi jasné, že musím s pravdou ven, jinak se mi tu brzy stane neštěstí. Alaron byl znám tím, že jeho lesem se nikomu nepodařilo projít bez jeho vědomí. Dovedl zpozorovat a nakonec i dostihnout téměř každého vetřelce. Nevím, jak si stojí dnes, v těchto těžkých časech, ale kdysi býval nejlepší zaříkávač stromů, jakého jsem měl tu čest poznat.

„Mistře druide, už jsi zapomněl, jak se vítají staří přátelé?“ pozdravil jsem ho a učinil jednoduché gesto, abych odhalil svou pravou tvář.

Hvozd zaševelil a zavrzal jako v odpověď. Možná jsem uslyšel i tlumený smích…

Ale v tom jsem ucítil dotyk ruky na rameni. Mistr druid byl rychlejší…

Obrátil jsem se a spatřil zelenou řízu, pomalovanou tvář s rozcuchaným vousem a hnědé usměvavé oči. Uplynulá léta k němu byla stejně přívětivá jako ke mně. Hluboké vrásky, stříbrem prokvetlé vousy a vlasy ho vždy činily o něco důstojnějším, pokud to vůbec bylo možné.

„Vyhnanec se vrací do Posvátného háje,“ řekl a slabě se usmál.

„Rád tě vidím, mistře Alarone,“ přikývl jsem. „Tvé oči se nezměnily. Pořád je v nich ta stejná Síla jako tenkrát.“

Druid se od srdce zasmál.

„Ale ty ses změnil,“ odvětil.

Pokrčil jsem rameny. „Navenek i uvnitř jsem prošel mnoha změnami.“

Překřížil ruce na prsou a pozdvihl huňaté obočí.

„Nečekal bych, že se jednoho dne vrátíš a vkráčíš si sem, jako bys dosáhl odpuštění.“

„Vidíš, vidíš,“ pokýval jsem hlavou a poplácal ho přátelsky po rameni. „Nakonec je to tak, vracím se. Ale přináším strašlivé svědectví o Galbirovi, mistře druide.“ Vyčkal jsem na jeho reakci, avšak z výrazu jeho tváře jsem nevyčetl nic, co by neskryly vousy. Pozoroval mne a já cítil, že mne prohlíží skrz naskrz. Zajímalo mne, co si asi myslí a kolik toho ví, ale nezeptal jsem se, ani nepoužil kouzlo Čtení v mysli.

„Asi mne nedoprovodíš,“ vypadlo ze mne.

Alaron si povzdychl. „Cestu znáš stejně dobře jako mou úlohu, takže víš, že tě nemohu doprovodit.“ Naklonil se a několik dlouhých vteřin si mne prohlížel. „Takže ty Ho přinášíš!“ zašuměl najednou. „Myslel jsem si, že je ztracen. A teď nám Ho přináší ten, koho jsme vyhnali. Věz, že To, co neseš, je mnohem závažnější, než ses kdy domníval, Merline.“

„Vím o tom.“ Ušklíbl jsem se. „Ale než se s tebou rozloučím, prosím pověz ostatním, že jsem zde, ať mne očekávají.“

Tentokrát se zašklebil Alaron. „Už to vědí a věřím, že netrpělivě očekávají tvůj příchod.“

Mírně jsem se uklonil a odkráčel do nitra hvozdu. Jeho propichující pohled mi ještě drahnou chvíli visel před očima, ale sotva jsem se zkoncentroval a provedl potřebná opatření, přetrhlo se jemné tkanivo druidova kouzla. Pak už jsem kráčel mnohem lehčeji a les už mi zase připadal jako celkem příjemné místo…

Nitka mezi stromy byla sotva postřehnutelná. Rychle jsem mířil ke svému cíli pln starých oživených vzpomínek. Cestu mi přehradil jiskřivý, bublající potok.

Tady jsem si jako dítě hrál s dalšími žáky z chrámu druidů a kousek odtud stál i můj oblíbený strom, pod jehož větvemi jsem tak často sedával sám nebo se starým ornem Lawanem. Rozmlouvali jsme spolu o všem, co nám zrovna přišlo na mysl. Byly to bezstarostné časy plné klidu a míru. Ale to všechno už dávno odvál čas. Teď bylo všechno jinak…

Hlavou mi probleskly další vzpomínky ze sladké minulosti, ale zahnal jsem je rychleji, než se stačily rozvinout v plné síle představivosti…

Přebrodil jsem potok, jak nejrychleji to šlo, a na druhé straně jsem se jen na okamžik zastavil, abych pohlédl zpět a po proudu.

Stál tam. Vymletý, časem vykotlaný kmen starého stromu. Stál tam a skláněl své větve k potoku, přesně tak jako před lety. Alespoň tady se nic nezměnilo – díky Bohu…

Strašně rád bych se alespoň na chvíli položil pod toho pralesního velikána, ale neměl jsem teď čas na snění o starých časech. Tížil mne příliš důležitý úkol a musel jsem ho vykonat dřív, než bude příliš pozdě.

Postupoval jsem dál členitým lesním terénem. Ve vzduchu byly cítit známé vůně, které jsem mohl vnímat jen zde a stejně jako tenkrát mi i nyní připadaly neskutečně krásné a neobvyklé. Potom přibyly sladké tóny a obestřely mne omamnou silou. Pro toho, kdo by se odvážil jít tak daleko do Druidského háje, to byla poslední past. Obrnil jsem své vnímání a neutralizoval silně uspávací kouzlo toho místa. Ten, kdo by tady usnul, už by se nikdy neprobudil.

Pamatuji si na svůj první průchod tímto místem – jako by to bylo včera. Byl jsem neskutečně mlád a toto místo mne silně přitahovalo. Vydal jsem se tehdy sám do nitra lesa a hledal zdroj, který jsem v něm cítil už od svých pěti let. Hledal jsem sílu pulzující lesem jako tep spícího draka. A tohle místo mne tenkrát zastavilo – nebýt kentaura Elkifa, který mne našel a vynesl ven, byl bych už dávno na pravdě boží.

Brzy jsem prošel pod poslední zelenofialovou liánou, posetou rudými zvoncovými květy, a země se počala zvedat do strmého kopce.

Ostré hrany safírových skal probleskovaly z šedého mechu a osvěcovaly stíny pod zelenými kmeny ornů. Nakonec zmizely stromy a kopec se zvedal do zářivě modrých výšin. Tak jsem začal šplhat po strmé hoře. Kvůli spěchu jsem použil levitační kouzlo a vyručkoval tak bez tělesné tíhy kilometr vzhůru až na širokou římsu.

Když jsem se odrazil od převisu a dopadl snožmo do safírového prachu, slunce skryly modrošedé mraky. Vnímal jsem světelnou sílu Safírové brány velmi intenzivně, jako někdo, kdo už dlouho necítil ten důvěrně známý a přitom neuvěřitelný elektrizující zážitek.

Neodpustil jsem si pohlédnout dolů. Kde jsou ty časy, kdy jsem odtud skákal, abych dokázal projít zkouškami druidů. Vnímal jsem jasně modrý vír obestírající skálu, tyčící se nad koruny stromů jako vrchol obří pyramidy. Stál jsem na pokraji prostoru a času a zároveň mimo prostor a čas. Byl jsem téměř doma.

Najednou se v mracích na obzoru objevil černý stín a zaslechl jsem tiché a vzdálené krákání, které přicházelo ze všech stran. Kupodivu jsem mu porozuměl…

„Merline! Stůj!“

Něco usazeného na dně mé mysli se pohnulo a vyplavalo na povrch. Nemohl jsem tuto vnitřní odezvu nechat bez povšimnutí, a proto jsem jí podrobil bleskové analýze.

Zatímco stín i krákání se rychle přibližovalo.

„Merline! Už ani krok, sic tě čeká smrt!“

To mne zajímalo. Pokud mne opravdu čekala smrt, a bylo by to zrovna na tomhle místě, pak o tom chci rozhodně vědět víc. Ale ne proto, abych se jí vyhnul, ale právě proto, abych se s ní mohl setkat tváří v tvář. A nebylo by to poprvé a myslím, že ani naposledy.

Rozeznal jsem, že ke mně skutečně letí havran a ne ledajaký.

„Nechoď dovnitř, Merrrline, prrrotože tě tam čeká smrrrt!“ zakrákal lidskou řečí a protahoval přitom „er“ havraním přízvukem.

To mne nepřekvapilo. Modrá hora dávala tvorům v okolí i podivnější vlastnosti a schopnosti, než jen pouhou schopnost mluvit lidskou řečí. Každopádně jsem však zpozorněl, neboť jsem za svůj dlouhý život viděl druidy, kteří se dokážou proměnit v ledacos. Jenže magický zrak nic takového neodhalil. A když černočerný pták dosedl na osten skály, nevypadal, že by se mu chtělo proměnit v člověka. Místo toho ke mně naklonil jedno oko a pokýval zobákem.

„Chodíš po lese jako duch,“ řekl. „Málem jsi mi prrroklouzl, ale naštěstí jsem tě stihl, Merrrline.“

„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal jsem se.

Havran lehce zamával křídly a pravé si pročísl zobákem.

„Jsi legenda, Merrrline. Všichni z Modrrré horrry tě tu znají,“ odbyl mne.

Nakročil jsem k puklině ve skále a pozdvihl hůl. Přiznám se, že jsem byl zvědav, co mě tam vlastně čeká. Navíc jsem tam musel. Takové už přece bylo mé poslání.

„Merrrline, nedělej to, čeká tě tam smrrrt!“

Pokrčil jsem rameny a opřel se o hůl. „To už jsi říkal, neznáš taky nějaká jiná slova?“

„Znám jich spousty, Merrrline.“

„A jak se vlastně jmenuješ? Ještě jsem tě tady neviděl.“

„To bude asi prrroto, že jsi byl velmi dlouho prrryč,“ uchechtl se a kdyby se mohl šklebit jako člověk, určitě by se ušklíbl. „Strrrážím vnitřní Krrruh od té doby, co jsi odešel a čekám tady na tvůj návrrrat. Jmenuji se Arrrk.“

Přimhouřil jsem oči. „Zajímavé, a kdo ti to přikázal?“

„Nikdo,“ opáčil a já věděl, že mi neříká pravdu. Ale musel jsem na to jít jinak.

„Tak mi alespoň pověz, proč mne zdržuješ? Nebo jaká smrt na mne tam dole čeká?“

„Zdrrržuji tě, prrrotože tam dole na tebe čeká drrrak.“

„Drak?“ A hned mi na mysli vytanulo poslední setkání s rudým drakem, z kterého jsem vyvázl jen s lehce opáleným vousem. „Tak to tě musím zklamat, Arrrku,“ napodobil jsem jeho vadu řeči. „Dračí oheň mi jen tak neublíží.“

„Ani když tam na tebe čeká Poslední modrý drrrak?“ Arrrk poplašeně vzlétl a zakroužil nad špičkou hory. „Je orrrovský jako tahle horrra! Největší a nejsilnější modrrrý drrrak jaký kdy žil! Ani ty ho nepřemůžeš!“

„Modrý drak?“ připadal jsem si jako hlupák, který se ptá na to, co bylo právě řečeno. Samozřejmě, že jsem věděl, o jakém drakovi to ten havran mluví. Věděl jsem to až příliš dobře. Podle jedné legendy vzniklo toto místo tak, že Prastará rada druidů zde uspala Posledního modrého draka, jenž slavně porazil strašlivého Drakodlaka, který tehdy zahubil téměř všechny magické tvory Posvátného lesa. Když se Poslední modrý drak odebíral na odpočinek, takto druidům věštil: „Vidím prokletí, zradu a smrt ve vašich řadách. Až Temný drak opět zastře všechny světy Kruhu, pak se probudím, ale tuším, že znovu už nikoho z vás mé dračí oči nespatří.“

„Jakmile vstoupíš dovnitř, s tím co s sebou neseš, tak se horrra prrrobudí, a to bude konec Drrruidské rrrady a celého lesa.“ Arrrk se usadil zpět na své místo a pozoroval mne střídavě oběma očima. Vypadalo to, že tenhle havran toho ví víc, než jsem si byl od začátku ochoten připustit.

„Ale já tam musím,“ řekl jsem, podíval se na puklinu, opět jsem pozdvihl hůl a…

Havran vzlétl. „Merrrline! Děláš osudovou chybu!“

„Dělám to, co musím, a pokud se mi postavíš do cesty, bude to tvá smrt, na co jsi tak dlouho čekal.“ Zahnal jsem ho mávnutím hole. „Už jsi mne zdržel dost. Teď už musím jít.“

„Tak dobrrrá, ale já tě varrroval,“ zakrákal. „Dovol mi tedy alespoň jít s tebou, třeba ti budu moct posloužit jinak, když už jsem tě nepřesvědčil. Možná uvidím konec samotného Merrrlina a to si rrrozhodně nemohu nechat ujít, rrrozuměj.“

Nemohl jsem mu věřit, protože jsem ho už jednou přistihl při lži. Bůhví čí kouzla ho stvořila a za jakým účelem. Musel jsem být opatrný, ale zvědavost byla zase o něco silnější. A tak věren přísloví – přítele si drž blízko, nepřítele ještě blíž – jsem pomalu přikývl.

„Dobře,“ řekl jsem. „Ale pokud máš pravdu, tak je možné, že to nepřežiješ ani ty.“

Zachechtal se. „Umím se přemístit na jedno místo, když bude potřeba.“ Dosedl mi na rameno. „Ale tobě takovou únikovou cestu zajistit nemohu.“

„Myslel jsem si to,“ usmál jsem se. „No, Arrrku? Jsi připraven?“

„Já ano, ale hlavně abys ty byl připrrraven, až se ocitneš v drrračí tlamě.“

Do třetice jsem pozvedl hůl, abych se dotkl modrého kamene, a tentokrát jsem vyslovil i zaklínadlo. Puklina zasvítila jasným světlem a skála se otřásla. Arrrk pozoroval, jak se brána se skřípěním otvírá a tiše si pro sebe brebentil havraní řečí. Vůbec se mu nelíbilo, že jsem otevřel bránu do Modré hory navzdory jeho varování. A ještě méně se mu zamlouvalo, když jsem vstoupil modře jiskřícím otvorem do hluboké tmy…