O naději

Kráčím si na autobus, protože jedu na kolej. Na zádech nesu těžký batoh, přesto to břímě, které mám právě v duši je větší. Umřel mi blízký člověk, není tomu ještě ani měsíc. Poprvé v životě jsem se setkala se smrtí tváří v tvář. A když už si myslíte, že nemůže být hůř, umře vám navíc pes a do toho všeho se rozejdete se svým klukem, protože ve chvíli, kdy ho potřebujete i k něčemu jinému než k dosažení orgasmu, zjistíte, že je sám ve sračkách. A tudíž i kdyby moc chtěl, nemůže Vám být oporou. Ale chápu, že něco podobného si tehdy myslel asi i on o mně.

A tak si jdu chladným listopadovým večerem plná zoufalství a smutku. Na zastávce už někdo čeká a další se pomaličku trousí. Kousek ode mě stojí mladý cikán. Automaticky a bezmyšlenkovitě sevřu svou kabelku pevněji. „Ježíši, ten je trapnej!“, pomyslím si, když začne polohlasně zpívat to, co se mu zřejmě ozývá ve sluchátkách. Navíc se začne vlnit do rytmu. Závidím mu jeho dobrou náladu, která mne v kontrastu s tou moji, přivádí k šílenství. Má tolerance je díky tomu na bodě nula a tak se neudržím a na adresu cikána pronesu: „Můžete přestat zpívat, nejste tu sám!“ „Promiňte.“, odvětí zcela klidně.

Autobus je poloprázdný, přesto se cikán rozhodne, že si přisedne právě ke mně. „Asi chce prudit!“, pomyslím si. Celou cestu si v přítmí autobusu škrábe něco na cár papíru a já se pokouším ho nevnímat. Zkrátka mi teď nějak vadí lidi obecně. „Pomoc, pomoc!“, chce se mi křičet na celý svět, aby všichni věděli a chápali, proč jsem tak nepříjemná… jsem spíš zraněná a smutná.

Cikán vystupuje ještě před Prahou a než vyleze z autobusu, letmo se na mne usměje a do ruky mi vtiskne ten cár papíru, který před chvílí popisoval. Než se stačím vzpamatovat, autobus jede dál svou cestou a já hledím na linkovaný papír, kde je básnička. Po chvíli už ani skrz slzy nevidím a nebýt toho zmuchlaného papíru, který si dodneška schovávám, možná by se mi tento více jak čtrnáct let starý příběh zdál být pouhým snem.

On se ale skutečně stal. Děkuji bezejmennému cikánovi za jeho poselství a naději, kterou mi tehdy dal! Moc jsem to potřebovala!

Báseň záškolák

Flákat se

To je má zábava největší

Proč tak zaječí

Už mládenec pro lásku nebrečí

Prostě je znuděný

Co chtěl básník tímto říct

Že lásku lze potkat kdekoli…