Proč náš kocour o mužství přišel

Už je to tak. Má to chudák za sebou... Co? No přeci kastraci! Manžel to zatím netuší, naštěstí mé blogy moc nečte...

Loni na jaře jsem rozhodila sítě v okolí, že bychom rádi kočku/kocoura, nejlépe (na přání manžela) černé barvy. Co bychom byli za vesničany bez kočky!

Po nějaké době mi volá známá z naší vesnice a říká: "Našich kočka má dvě koťata, jedno černé, jedno mouraté, tak se rychle rozhodněte, zda a které chcete. Jinak je bude děda likvidovat!"

"Proboha! Takové věci se ještě v dnešní době dějí?!", nestačím se divit. Dle úšklebku oné známé není třeba čekat na odpověď.

Takže já jsem teď ta, která má rozhodnout o jejich osudu. Za takových okolností bych si je nejraději nechala obě. A samozřejmě všechna ostatní koťata, která čeká stejný osud. Nakonec padl šťastný los na to černé. Pár týdnů nato jsme majiteli kocourka Čertíka.

Nejde o žádnou rasu, ale je to fešák. Rozhodně to ale není gaučák, i když neříkám, že by se mu to nelíbilo. Kočku jsem chtěla hlavně kvůli myším. (Samozřejmě se nám jednou podařilo nechat ho zavřeného doma, aniž bychom si toho všimli. O následcích příliš konkrétně hovořit nechci, snad jen, že jsem musela deratizovat několik dní naší ložnici).

Když jsem se manželovi zmínila, že ho chci dát vykastrovat (ne manžela, kocoura!!!), tak se zhrozil a vzal si to dost osobně a v žádném případě na to nechtěl přistoupit. Prý je to proti přírodě. Nechť si užije!

Jo, jenže co pak ta nebohá koťátka!!! Mám s tím své zkušenosti. Moje babička má dvě venkovní kočky. Průměrná kočka má dvakrát ročně koťata. Tak si to spočítejte... Než jsem babičku přesvědčila, že je opravdu nutné dát kočky vykastrovat, nedělala jsem roky nic jiného, než psala inzeráty, kdo by chtěl zdarma kotě. Hrůza, děs! Ze snu jsem se budila nervama, že si je nikdo nevezme.

Takže jsem se rozhodla toto nepodporovat a náš Čertíček chudáček nebude rozsévat sémě, nebude zploditelem koťat, která nikdo nechce a která lidi topí, mlátí s nimi o zem a nebo je pohodí někam do příkopu.