Proč mě tak fascinuje železnice

Už od mala jsem rád jezdil vlakem. S rodinou jsme cestovali za příbuznými do východních Čech. V Karviné jsme vždycky nasedli do rychlíku a v Chocni přestoupili na osobák, který nás zavezl až do vesnice Vrchoviny u Nového Města nad Metují. Jména všech stanic jsem se naučil nazpaměť a kdybyste mě dnes vzbudili o půlnoci, odříkal bych vám je po všech těch letech jako básničku.

Stanice Sighișoara v RumunskuML

Včera jsem si na DVD pustil klasický thriller Přejezd Kassandra, který se z většiny odehrává ve vlaku. Cestující v expresu z Ženevy do Stockholmu jsou postiženi epidemií plicního moru a americká administrativa, která za existenci příslušného viru nese zodpovědnost, nechá vlak odklonit do Polska, kde se má zřítit z neudržovaného železničního mostu, a tím zamést veškeré stopy po experimentech. Film velice dobře staví na pocitu bezmoci, který vyvolává přehazování výhybek a přesměrovávání vlaku, s nímž nemůžou cestující nic dělat.

Právě to je jedna z příčin mé fascinace železnicí. Ve vlaku nejste pánem. Nemůžete určit cestu, nemůžete zastavit, kdy chcete. Musíte se podřídit mechanizmu, na kterém železnice pracuje. Souprava, ve které sedíte, se řítí kupředu po předem nalinkované trase dané dvěma kolejnicemi. Člověk, který sedí v kabině lokomotivy, je svázán nesčetnými předpisy a kontrolními mechanizmy. Ani on ale nemá vlak zcela ve své moci. Jeho práci hlídají a řídí dispečeři, přičemž jediné pochybení v jejich činnosti nebo porucha v systému by znamenala desítky mrtvých.

V dětství jsem si také vypěstoval téměř posvátnou úctu k vlakovým soupravám. Máloco mě dokáže tolik fascinovat jako vlak pomalu vjíždějící do stanice. Při pištivém zvuku brzdění si nezacpávám uši. Mám rád rytmus kol rachotících o spoje mezi kolejemi a kývání vlaku. Vždycky jsem v úžasu pozoroval to, jak se vagon jeví zvenku úzký a zevnitř široký. Jeho vnější vzhled je příjemný a souprava vinoucí se krajinou jako had vypadá vždycky moc pěkně.

S vlaky mám spojeny i nepříliš romantické vzpomínky. Zhruba v době našich cest do východních Čech mě taky deprimovala představa lazaretního vlaku, ve kterém pomalu umírají lidé na svá zranění ve válečných konfliktech (nevím, co se na tom podepsalo, jestli nějaký dnes už nedohledatelný film nebo vyprávění mého dědy, který si z války odnesl několik nehezkých zranění).

Železnice také posloužila jako pomocná ruka při největších hrůzách, kterými lidstvo během svého vývoje prošlo. Válečná mašinerie posílala vojáky zemřít na frontu téměř výhradně ve vlacích. Ve vlacích se také do koncentračních táborů převáželi lidé určení k likvidaci nebo k nuceným pracím. Řada z nich zemřela už během cesty.

Vlaky slouží všem. Přepravují se jimi podnikatelé, politici, soudci, umělci, lékaři, studenti, dělníci, voliči pravice i levice, rodiče navštěvující děti v jiném městě nebo lidé cestující na dovolenou. Na několik minut, hodin nebo dní se vám vlak stává celým světem. Ve vlaku jste podle vlastního uvážení většinou anonymní a vlak samotný je zvenčí prostě jen vlak. Ve vlaku za jízdy není nic poznat. Lidé čekající v autě na železničním přejezdu nemají tušení, kdo jste a kam a proč jedete. Taková anonymita není ničím neobvyklým nebo nedejbože špatným, ale může nabýt až bizarní hrůznosti, pokud si uvědomíte, že i ony židovské transporty za druhé světové války měly své nic netušící pozorovatele a že parta dětí, co se šla podívat na vláčky, neměla ani tušení, že dobytčáky tažené vesele houkající mašinou vezou tisíce lidí na smrt a že několik mrtvých už leží přímo ve vlaku na podlaze.

Ve vlaku se setkáte s kýmkoliv a s čímkoliv. S upovídanými jedinci, frustrovanými průvodčími, kapsářskými gangy, bandou na sebe upozorňujících opilců a znečištěnými toaletami. Navazují se tu známosti, dohánějí vědomosti ke zkoušce, vedou se tu debaty o politice, ve vlaku se i souloží a natáčí pornografie, pašují se drogy, vlakové soupravy jsou demolovány agresivními fotbalovými vlajkonoši.

Koleje poškozují krajinu, aby ji mohly zprostředkovat cestujícím. S několika málo přestupy můžete cestovat z Lisabonu do Vladivostoku. Železnice spojuje celý svět a zároveň je celým světem. Je taková, jací jsou lidé – přátelští, vstřícní, romantičtí, zlí, primitivní, ubozí, krutí. Kromě povahy cestování a fyzických proporcí vlaků je tento odraz lidství v železnici tím, co mi na ní přijde tak fascinujícího. Se vším dobrým i zlým, co to přináší.