Válka na Ukrajině se do naší všednodenní zkušenosti valí z médií i sociálních sítí. Mám v té souvislosti takovou jednu malou prosbu…
Agresivní válka, kterou Rusko vůči svému sousedovi rozpoutalo, je mediálně přetřásána dennodenně. Je to pravděpodobně první věc, která se nám po ranním zapnutí televize nebo otevření některé ze sociálních sítí připomene. Je logické, že v takovém světě je svým způsobem zpravodajcem a komentátorem každý. Nehodlám se v tuto chvíli mezi komentátory Putinovy „specoperace“ přidávat, protože se o ní píše víc než dost a lépe, než bych to svedl já. Nicméně bych se v té souvislosti chtěl krátce rozepsat o jednom fenoménu, který nejspíš většina lidí u nás ignoruje, nebo je to něco, jak by řekl Martin Rota, „nad čím by vostatní jen mávli rukou“.
Doba, kdy stačí informaci předat dál prostřednictvím pár kliků myší během několika sekund, ukazuje v plné nahotě to, jak se vlivem digitalizace společnosti mění jazyk a způsob jeho užívání. Zcela běžně se dnes používají překladové automaty, které ještě před několika lety dokázaly svým neohrabaným strojovým překladem vykouzlit úsměv na nejedné tváři. Nyní se běžně užívají při překladu seriálových titulků a stále se zlepšují. Ačkoliv dle některých použitých formulací poznáte, že danou věc nepřekládal profesionální překladatel, ale stroj, hranice mezi kvalitním překladem, za kterým stojí vystudovaný odborník, a dílem z produkce Google Translate, se neustále ztenčuje. Pravda, beletrii pořád nemůže překládat automat, ale například u návodů k použití elektroniky už překladatele z masa a kostí nikdo nepotřebuje. Snad jen trocha té korektorské práce je přece jen zapotřebí.
Přejímáme bloky textů, které potřebujeme předat dál, aniž bychom se zamysleli, zda to, co do éteru dále vypouštíme, zní dobře. Je součástí přirozeného vývoje jazyka, že je ovlivňován jazyky jinými, a to včetně přejímání syntaktických konstrukcí. Pro leckoho může být překvapením, že například fráze „mějte hezký den“, „Baník ztratil se Slavií“, „šéf je s tím v pohodě“, „Sazka Aréna“ nebo „archa postavy“ jsou z češtinářského hlediska nesmysly, které se do našeho jazyka dostaly teprve nedávno z angličtiny, ať už doslovným převzetím nebo špatným pochopením původního výrazu („character arch/arc“ není žádná archa (angl. „ark“), to je prostě v lepším případě „vývojový oblouk“, ještě lépe „vývoj postavy“ – zdravím Medojeda!), nebo převzetím celé syntaktické konstrukce, která zní v češtině nepřirozeně. Nezamýšlíme se už nad tím, co zní dobře, potřebujeme sdělení šířit dál. A hrozně těžko s tím něco jde udělat – lidi nepředěláte, nemá absolutně smysl, abyste masu obraceli na pravou víru tím, že jí budete říkat, že „být s něčím v pohodě“ je kravina, že je přirozenější použít něco jako „nevadit někomu“. No a za pár let už nám to možná ani nebude připadat nepřirozené.
V poslední době se také objevuje trend nepřepisování jmen, která ve své domácí podobě používají jiné písmo než latinku, z angličtiny. Týká se to jmen původně zapsaných v orientálních obrázkových písmech, indických abugidách, semitských abdžádech nebo třeba také cyrilici. ???? ????? ?????????? byl v našich končinách vždycky Pjotr Iljič Čajkovskij, v anglickojazyčném prostředí Pyotr Ilyich Tchaikovsky, ve francouzském Piotr Ilitch Tchaikovski, v německém Pjotr Iljitsch Tschaikowski a tak dále. Každý evropský jazyk se s transkripcí popral tak, aby převzatá podoba skladatelova jména byla pro daný jazyk co nejpřirozenější a nejlépe odrážela jeho skutečnou výslovnost. V době, kdy většina našich zdrojů je anglickojazyčná, už tohle pravidlo není tak úplně na pořadu dne. Zcela běžně se v českých textech objevují jména jako Khabarovsk, Krasnoyarsk, Makhachkala, Kharkiv, Yevhen Perebyinis, která jsou zapsaná v anglické transkripci. Někdy se česká transkripce kombinuje s anglickou, jako je tomu na tomto veselém obrázku:
Dost zvláštním způsobem působí i jméno ruského prezidenta, pro kterého autor zvolil počeštěnou podobu „Vladimír Vladimírovič“ namísto původního „Vladimir Vladimirovič“. Trochu to evokuje dobu, kdy byl Friedrich Engels „Bedřichem Engelsem“, a která už je, snad s výjimkou jmen panovníků, minulostí (o překladu jmen jako takových bych se chtěl rozepsat v samostatném článku).
Trend, který současná doba přinesla, rezignuje na konzistenci v transkripci, která by v českém textu měla být česká. Ruština, ukrajinština a běloruština jsou navíc slovanské jazyky, jejichž fonetika a gramatika jsou podobné češtině, proto je jen logické, že v českém textu hovoříme o Suchoveckém, Miťajevovi nebo Mordvičevovi, protože naše transkripce postihuje ruský zápis daleko lépe. Sukhovetsky, Mityaev a Mordvichev pak logicky patří do textu anglického, zatímco v českém textu působí nezvykle, nepatřičně a neesteticky. Málokdo nad tím ale takto přemýšlí, autorská činnost zlidověla a ti, kteří na internet nahrávají obsah, nejsou profesionální lingvisté ani překladatelé, jsou to prostě uživatelé jazyka, kteří chtějí komunikovat, ne hloubat nad estetikou. Pak je samozřejmé, že člověk, který nějak vnímá estetickou funkci a formální stránku jazyka, trpí.
V mnoha případech je použití anglické (respektive mezinárodní) transkripce dáno tím, že lidé, kteří z východoslovanských zemí přicházejí do jiných částí světa, mají své jméno v dokladech zapsáno právě v mezinárodní transkripci. Někteří z nich zvolí později přepsání do české podoby, řada z nich k tomu ale nemá důvod.
Už jsme si pomalu zvykli na to, že se z Hirošimy stala Hiroshima, ze Sin-ťiangu Xinjiang, ze suši sushi, a když někdo místo tsunami napíše cunami, působí to na řadu čtenářů až nepatřičně. U východoasijských jazyků jsou mezinárodní transkripce (hebonšiki rómadži, pchin-jin) považovány za víceméně standard, který pronikl i do Česka a v mezinárodním prostředí to asi nijak nejde, byť to pro mě budou vždycky suši a cunami, a místo výroby mého auta bude prostě Jamaguči, ne Yamaguchi. U východoslovanských jmen v českém textu jde ale o citlivější záležitost a použití mezinárodního přepisu tam, kde jsme navíc byli dlouhá léta zvyklí na český přepis, to působí značně nepatřičně. Byl bych rád, i když s tím sám nic nezmůžu, kdybychom si to pokaždé, když budeme o někom z Ukrajiny či Ruska psát, uvědomili…
