Několik slov ke Zdivočelé zemi

V pondělí 26. listopadu 2012 odvysílala Česká televize poslední díl svého nejvýznamnějšího seriálového projektu posledních patnácti let. Myslím, že stojí za to se nad ním alespoň pozastavit.

foto: Česká televize

Jako u každého seriálu, který řeší národní traumata nedávné minulosti, je i u Zdivočelé země třeba položit si otázku, do jaké míry je spolehlivým svědectvím o životě za minulého režimu. Na úvod musím říct, že nesouhlasím s osočeními, podle kterých je Zdivočelá země jen komunistickou propagandou naruby nebo seriálem vytvořeným na objednávku kapitalistického režimu. Četl jsem nesčetné výtky, podle kterých zejména čtvrtá řada fabuluje a vyobrazuje komunisty a estébáky jako zlotřilce, kteří nemají na práci nic jiného než znepříjemňovat život obyčejným občanům.

Tato chyba je pochopitelně způsobena srovnáváním seriálového JZD Lučiny s běžnými občany socialistického Československa, kteří do ničeho nerýpali, nic veřejně nezpochybňovali, nikde se nevyptávali a svobodu vyměnili za relativní jistotu bydlení a práce. Věřím, že se pak „dobře žilo“... V tomto ohledu tedy pro mě Zdivočelá země není nijak zvlášť přehnaná nebo propagandistická – už jen z toho důvodu, že v seriálu zazní, že Antonínu Maděrovi byl i přes jeho minulost nepřítele režimu vyměřen důchod v maximální výši, a že postava Jerryho projde zajímavým vývojem. Stejně tak nevidím důvod, proč by postup StB vůči Maděrovi ve čtvrté řadě měl být přitažený za vlasy, byť největší represe vzaly za své s padesátými léty (i když chápu, že Žabákova frustrace se dá považovat spíš za scenáristickou berličku, aby vůbec k nějaké šikaně mohlo dojít).

V čem ale poslední řada bohužel pokulhává a místy působí až křečovitě, je způsob, jakým scénář posouvá děj kupředu. Ten se (podobně jako ve třetí sérii) doslova plazí a v rozmezí třinácti dílů se nepohne o víc než o pouhé dva a půl roku. Série je plná zbytečných zápletek (Danova vdaná přítelkyně) a namísto Maděrovy rodiny se soustředí snad na dvacet postav. Některé linky skýtají zajímavý potenciál, ale jsou nesmyslně utnuty (voják-simulant). Do děje se těžko uvěřitelným způsobem vracejí postavy z předchozích řad – estébák a Ivančin bývalý přítel Eda, další estébák ztvárněný Bohumilem Kleplem, zmíněný bachař Žabák, zloděj dobytka, kterého hraje Miroslav Vladyka (na jméno postavy si bohužel nevzpomenu), a pak překupníci Zikmund a Svěrka, jejichž jména mi jsou šíleně povědomá z první série, ale kdybyste mě rozkrájeli, tak si nevybavím, jakou úlohu v ní sehráli (poslední reprízu jsem nesledoval). Během sledování jsem čekal, kdy se na obrazovce objeví i největší úřednický arcilotr z první řady Šimáček.

V důsledku roztahanosti děje zejména v začátku série a dodržování jakéhosi dogma, že správná seriálová řada musí mít přesně třináct dílů, vznikla nevyrovnaná tečka za jinak kvalitním televizním počinem. Na začátku jsou diváci navnaděni dvouminutovou scénou z roku 1990 s Václavem Havlem a pak následuje třináctidílná anabáze roky 1976 až 1978, aby byly události let 1989 a 1990 odvyprávěny v posledních dvaceti minutách posledního dílu, nadto s nepříliš přesvědčivě namaskovanými herci. Tohle si Zdivočelá země nezasloužila. Ani ten Václav Havel nedorazí. Tatam je rozumné rozložení děje, které provázelo první „kovbojskou“ a druhou „koncentrákovou“ sérii. Stříhat, lépe rozložit, rozhýbat děj. V posledních dílech sice přibylo na dramatičnosti (scéna s Žabákem a Maděrou na VB byla obzvlášť působivá), ale poškozenou reputaci to už čtvrté řadě zachránit nedokázalo.

Seriálu nepomáhá ani formální stránka. 16:9 je dnes už v podstatě nutnost, ale nejsem si jistý, zda zvolená natáčecí technika (filtry, digitální kamera?) dává Zdivočelé zemi kvalitní vzhled. Poslední dvě řady mi přišly daleko více studiové a papundeklové.

To, že se ze seriálu prakticky vytratila jakákoliv dobrodružnost, romantika a nostalgie, je svým způsobem samozřejmé. V sedmdesátých letech lze těžko běhat po českém pohraničí s lugery, krást dobytek, skákat po jedoucím vlaku, hnát koně do hor a krát si na kovboje. Musím ale říct, že mi ten sentiment první řady (a zejména úžasného úplně prvního dílu, kdy Maděra vzpomíná na předválečná léta) chybí. Sentiment řady odehrávající se v letech, kdy zdivočelá země byla opravdu divoká, doba pohnutá a zlo kruté. Možná proto na mě v posledním díle poslední série nejvíce zapůsobila závěrečná znělka se vzpomínkovými záběry právě z tohoto období.

Třetí a čtvrtou řadu nejspíš časem vezmu na milost. Koneckonců, nejsou špatné a nějaké srovnávání se současnou produkcí nekonečných seriálů na komerčních stanicích by byla urážka práce Jiřího Stránského a Hynka Bočana. Oproti předchozím sériím se ale jedná opravdu o slabý odvar a ta pravá Zdivočelá země bude pro mě navždy jen do roku 1960.