Čeho jste si při čtení Dětí z Bullerbynu možná nevšimli

„Karamely byly koupené ve Stockholmu. Paní učitelka tam byla na vánočních prázdninách. A tak jsem jedinkrát jedla karamely, které byly koupeny ve Stockholmu.“

Když jsem v dubnu 2023 coby učitel karvinského gymnázia odjížděl v rámci programu Erasmus+ do Stockholmu, abych se ponořil do tajů švédského vzdělávacího systému, měl jsem kromě zlepšení svých učitelských schopností v hlavě i jeden soukromý cíl – pořídit si švédské vydání jedné ze svých oblíbených dětských knih: Dětí z Bullerbynu od Astrid Lindgren.

Děti z Bullerbynu v devadesátkách a dnes

Pocházím z generace, která vyrostla po Sametové revoluci. Ačkoliv řada mileniálů na sociálních sítích při vzpomínkách na dětství zmiňuje především západní televizní tvorbu, mně se často vybaví i povinná četba, kterou v té době vyžadovali učitelé prvního stupně základních škol. Jednou z v té době populárních děl byla Nepilova knížka Já, Baryk, která mi k srdci nijak zvlášť nepřirostla (nejspíš za to mohl sebestředný psí protagonista). Jinou v té době oblíbenou položkou na seznamu byly právě Děti z Bullerbynu švédské spisovatelky Astrid Lindgren, se kterou to už bylo o hodně lepší. Už si přesně nepamatuju, zda jsem ji měl přečtenou ještě před tím, než jsme se do ní pustili hromadně někdy ve druhé, třetí nebo čtvrté třídě. Vzpomínám si jen na svůj nářek nad tím, že zatímco spolužáci si pořizovali nejnovější žluté vydání z Albatrosu, já se musel spokojit se čtvercovým vydáním z téhož nakladatelství z roku 1974, které jsem zdědil po mámě.

Právě tohle vydání leží na mém stole při psaní tohoto článku. Uplynulo asi třicet let od chvíle, kdy jsem se coby špunt do Dětí z Bullerbynu pustil poprvé. A sedím teď u počítače a píšu článek den poté, co jsem tuto knihu již potřetí dočetl svým dětem. Samotný fakt, že se mé dvě děti v předškolním a raně školním věku dožadují, abych jim Děti z Bullerbynu četl znovu a znovu, podle mě svědčí o vypravěčských schopnostech Astrid Lindgren. Stejně jako generace čtenářů v poválečném období, kdy kniha ve Švédsku vyšla poprvé, a stejně jako i naše generace v devadesátých letech, prožívají i příslušníci generace Alfa dobrodružství spolu s protagonistkou Lisou a jejími pěti kamarády.

Zasazení vyprávění

V roce 1947 vyšla kniha poprvé, avšak ne v takové podobě, v jaké ji znají čeští čtenáři. Alla vi barn i Bullerbyn, doslova „My všechny děti z/v Bullerby“ (koncové -n představuje určitý člen) byla knížkou o nějakých sedmnácti kapitolách, které v českém vydání představují pouze první díl. Zbylé díly – Mera om oss barn i Bullerbyn a Bara roligt i Bullerbyn, v překladu „Víc o nás dětech z Bullerby“ a „V Bullerby je stále veselo“ – vyšly v letech 1949 a 1952. Nostalgickému čtenáři názvy druhého a třetího dílu připomenou názvy úvodních kapitol právě z těchto dílů.

Není zcela jasné, kdy se příběhy dětí z Bullerbynu mají odehrávat. V textu se vyskytují vzácné narážky na dění mimo Bullerbyn, působí však velmi vzdáleným, vágním až zastíraným dojmem, jako by dětství vypravěčky Lisy mělo sloužit coby univerzální, časově neukotvený model.

Přečetli jsme dědečkovi celé noviny, ale občas chtěl, abychom mu přečetli to o bývalém domkáři znovu. Ostatně byly v novinách jen samé špatné věci, že bude asi válka, a zas válka a válka.
„Co kdyby válka přišla až sem a zničila celý Bullerbyn?“ řekl Bosse. „Věříš tomu, dědečku?“
„O ne,“ řekl dědeček, „tak to určitě nebude. Pánbůh bude jistě držet ruku nad malým Bullerbynem.“
„Ano, já tomu taky věřím, protože chci bydlet v Bullerbynu celý život,“ řekla Britta.

Hrdinka Lisa, jejíž příjmení mimochodem není nikdy explicitně zmíněno, ale pravděpodobně zní Ericssonová (soudě dle narážky Lasseho: „Když zubař Lars Erikson někomu trhá zuby, tak ho napřed úplně uspí.“, dále podle autorčina jména za svobodna), začíná své vyprávění krátce po svých sedmých narozeninách a končí letními prázdninami po devátých narozeninách. Ve vyprávění se projevuje silná linearita, vypravěčka jen zřídka odbíhá do vzdálenější minulosti, jednotlivé kapitoly jsou pak také chronologicky uspořádány podle záchytných bodů, jako jsou důležité svátky a události: konec školního roku, Vánoce (ty spojují první díl s druhým, jako by se autorka chtěla o Vánocích rozepsat ještě jednou, podrobněji), Velikonoce nebo oslava svatojánského večera (Midsommar). Pozorný čtenář si však všimne i určité časové anomálie, kterou představuje pochybný věk děvečky Agdy – pokud je jen mladá děvečka, proč už má druhý umělý chrup, jak se píše v kapitole Skříňka mudrců?

Zasazení děje do odlehlé vesnice ve švédských kopcích, kam zřídka dojede auto, dodává potřebný romantizující ráz. Do jisté míry to však odpovídá vidění světa mladé dívky, pro kterou je přátelský Bullerbyn vlastně středobodem života, zatímco svět tam venku je plný neznáma a nejistoty. V českém prostředí knihu nicméně mírně vyvádějí z kontextu na jednu stranu půvabné, nezapomenutelné, ale zároveň schematizující ilustrace Heleny Zmatlíkové, kvůli kterým působí norrgårdenské jezero jako louže, ve které se však nachází i nejspíš slušně velký ostrůvek schopný pojmout seník, koupaliště, skrýš pokladu i zlého berana (kapitola Hledáme poklad). Na druhou stranu jsou to právě tyto ilustrace, které knihu ozvláštňují a dodávají jí trochu českého prostředí. Právě to působí tak zvláštně, pokud si pustíte některou z filmových verzí Dětí z Bullerbynu – ty samozřejmě vyobrazují švédské reálie daleko věrohodněji. Nebo doopravdy navštívíte nějakou tradiční švédskou vesnici, jak se loni poštěstilo mně.

Proč se Děti z Bullerbynu mladým čtenářům pořád líbí?

Při čtení mě vždy fascinovalo to, co všechno se dá v malé, odlehlé vesnici prožít. Ačkoliv některé příběhy neobstojí před požadavkem realističnosti, například vyhloubení devíti jeskyní na seníku a neschopnost děvčat je pak objevit (kapitola Vždyť jsem to říkala – kluci nedokážou mít nějaké tajemství), už jen samotná myšlenka toho, že si na seníku vyhloubíte jeskyni a v té si pak hrajete, působí neuvěřitelně dobrodružně a nejednoho dětského čtenáře láká k tomu, aby si něco takového sám vyzkoušel. Podobně je tomu, když se dětští hrdinové vydají v noci do hloubi lesa, aby se podívaly na hastrmana (kapitola Díváme se na hastrmana), staví si příbytek ve skalách (kapitola Stavíme si domeček), nebo jen jdou ze školy a stihnou toho během jediného odpoledne prožít tolik, co čtenář znuděný všednodenností neprožije ani za měsíc (kapitola Když jdeme domů ze školy). Tak trochu extrémní je v tomto ohledu kapitola Lasse loví zubry, která uvádí čtenáře do prostředí skal za Bullerbynem, kudy děti procházejí skrz nebezpečná místa, o kterých dospělí nemají ani potuchy.

Máme tam rozsedlinu, které říkáme Odřinoska. Je totiž tak úzká, že si skoro odřeme nos vždycky, když skrz ni lezeme. Ale musí se skrz, to je jediná cesta. Pak je tam skála, která vyčuhuje ven a kde se musí lézt po malém úzkém kraji, když se chce člověk dostat dál. Té skále říkáme Zlomnudle. Protože Lasse říká, že Bosse tam jednou spadl a zlomil si nudli u nosu. Bosse ale tvrdí, že to tak vůbec není, že sice spadl, ale že si skoro zlomil ruku, a Lasse že by měl dostat nářez, když o něm říká takové věci. Ale skála se stejně jmenuje Zlomnudle. Nejnebezpečnější místo se jmenuje Ruka mrtvého muže. Když někdo spadne tam, tak ho mohou odvézt domů na trakaři, říká Lasse.

Je to právě popis učení se nezávislosti, samostatnosti a podnikavosti, vlastností tolik typických pro Švédsko, co činí Děti z Bullerbynu kvalitní dětskou literaturou. Schopnost dětí odebrat se za dobrodružstvím, byť jen v blízkém okolí, a důvěra rodičů, že si děti v takových situacích poradí. A že k prožití správného dobrodružství potřebujete jen trochu fantazie, dokládají všechny ty hry, které děti v Bullerbynu a jeho okolí hrají. Je to něco, co v době technicky stále promyšlenějších, avšak nepříliš stimulujících hraček působí jako obrázek z jiného světa. Tím jsou Děti z Bullerbynu také velkou inspirací pro dospělé. Že pokud budou své děti vést k rozvíjení fantazie, otevřou jím tím celý svět.

Osamostatňování se se v Dětech z Bullerbynu viditelně projevuje mimo jiné i ve třech „noclehových“ kapitolách, každé z jiného dílu. Nejprve v kapitole Nocujeme na seníku, kdy se děvčata vydávají strávit noc jen pár kroků od domova, avšak v pro ně nezvyklém prostředí. Ve druhém dílu je to kapitola Jedeme na hostinu k tetě Jenny, kde děti přespávají u příbuzných. A konečně ve třetím díle kapitola Lovíme raky, kdy se vydávají hluboko do lesa, kde tráví noc u jezera. Lovíme raky je také poslední kapitolou celé trilogie, a její význam je symbolický.

Nejlepší nakonec

Důvod zařazení kapitoly Lovíme raky na samotný konec knihy mi došel až po mnoha letech od chvil, které jsem v dětství u Dětí z Bullerbynu strávil. Ačkoliv mi tehdy přišla poměrně slabá jako rozlučka s hrdiny, o kterých už si nikdy nic dalšího nepřečtu, dnes ji považuju za jednu z nejlepších. Dá se říct, že vlastně ztvárňuje rituál přechod k dospívání a symbolizuje konec jednoho krásného dětství.

Myslím, že Britta a Anna usnuly dávno přede mnou. Já jsem byla vzhůru a poslouchala jsem, jak to v lese šumí. Šumělo to jen málo. A na jezeře se dělaly vlnky a pleskaly pomalu, pomaloučku do břehu. Bylo mi nějak divně – najednou jsem ani nevěděla, jestli jsem smutná nebo veselá. A tak jsem se to pokoušela vyzkoumat, ale ono to nešlo. Člověk má takové divné nápady, když usíná v lese.

A přestože se Lisa vrací z noclehu v lese jiná, ačkoliv to sama ještě neví, něco zůstává stejné, protože se vrací do známého prostředí:

A najednou vykřikl Lasse:
„Už vidím kouř z Bullerbynu!“
A tu jsme i my ostatní uviděli kouř, který stoupal k nebi nad lesem. Byl to kouř ze tří komínů. A tak jsme věděli, že jsou vzhůru i v Norrgårdenu, i v Mellangårdenu, i v Sörgårdenu. A když jsme přišli ještě o kousek blíž, uviděli jsme celý Bullerbyn. Slunce svítilo na tabulky v oknech a to bylo moc krásné.
„Je mi hrozně líto lidí, kteří nemají kde bydlet,“ řekla jsem Anně.
„A mně je líto těch, kteří nebydlí v Bullerbynu,“ řekla Anna.

Bullerbyn je místem, které vždy otevře svou náruč tomu, kdo se do něj bude vracet. Nejde jen o fyzické místo, jde i o metaforu světa fantazie, který lze vždy přivolat zpět, bez ohledu na to, v jakém věku a jaké životní etapě se zrovna nacházíme. Bullerbyn bude vždy stát, dokud se do něj budou děti vracet – ať už při čtení, nebo při vlastní hře, rituálech a dobrodružstvích. A navíc lze Bullerbyn chápat také jako metaforu dětství, které bychom my, rodiče nebo učitelé, měli stavět tak, aby se tomu literárnímu podobalo co nejvíce, i když není každý den ukázkový. A to je přece hrozně hezké, achjojo…

Drottninggatan 85

Po skončení náslechů a prohlídky Gymnázia Värmdö, tedy jedné ze škol, ve kterých jsem realitu švédského vzdělávacího systému nasával, jsem se vydal splnit úkol, který jsem si stanovil. Po chvíli hledání jsem vstoupil do antikvariátu August na ulici Drottninggatan, hlavní pěší zóně čtvrti Norrmalm. Přivítal mě prodavač s berlemi, který hovořil skvělou angličtinou, jak je ostatně ve Švédsku obvyklé, a odkázal mě na několik polic u vchodu. Po chvíli hledání jsem v ruce držel výtisk Alla vi barn i Bullerbyn z nakladatelství Rabén och Sjögren, rok 1948. Zaplatil jsem padesát švédských korun a odkráčel. Cestou do hotelu jsem se ještě zastavil v potravinách, ale nutkání koupit si falunskou uzenku („tu nejlepší!“) jsem odolal.

Kniha teď leží na stole otevřená na úvodní stránce. Švédsky neumím, ale třeba si ji jednou přečtou mé děti, kterým jsem do ní napsal věnování.

Pokud máte jakýkoliv komentář nebo postřeh k této knize, napište jej do diskuze, budu moc rád. Pokud se chcete vyjádřit k migraci nebo gangům, nechte si svůj komentář pro sebe. Nezajímá mě, aspoň pro tuhle chvíli. Děkuji.