Lidé s mentálním postižením mají svou jedinečnou hodnotu

Dne 8. ledna 2024 se konala před MPSV v Praze akce "Noc důstojnosti" k uctění památky mentálně znevýhodněné Doroty Šandorové, kterou zabil v roce 2021 pracovník v přímé péči v domově, kde bydlela.  

Potkala jsem mnoho osob s mentálním handicapem. Vesměs to byli milé lidičky, se kterými jsem se i pobavila. Samozřejmě ne způsobem, že bych se jim vysmívala. Jejich odpovědi na mé dotazy za účelem rozhovoru do mé kdysi absolventské práce a později do první plánované knížky byly tak autentické, že se člověk neubránil úsměvu. Proto nevěřícně přemýšlím, jak někdo může použít hrubou sílu na tyto osoby. Co se asi mohlo tenkrát přihodit? Přepracovanost, nezájem o práci, neřešení příčiny náročného chování? Člověk v dnešní hektické době, kdy je málo zaměstnanců v přímé péči, málo financí na jejich zaměstnání "vyhoří" raz dva. A ti nejlepší či spíše nejchytřejší z pečovatelů/pečovatelek nebo osobních asistentů/asistentek jdou za lepším výdělkem do ciziny.

Akce před MPSV měla též připomenout různé těžké situace v sociálních službách, které stát neřeší nebo řeší jen okrajově.

Této akce jsem se rovněž zúčastnila. Velké a zajímavé akce si nenechám ujít. Bylo už podvečer a velká zima. Chvíli jsem si říkala, zda to opravdu stojí za to, tam hodinu stát, mrznout a vyslechnout si vše, co se bude povídat anebo tam zůstat jen chvíli na úvodní věty a pak běžet domů na čaj. Zůstala jsem u první možnosti. A se mnou i několik lidí kolem mě.

Vystoupilo pár zástupců za sociální služby se svými námitkami.

Zhodnotil se minulý rok a shrnulo se, co je potřeba ještě udělat a změnit v sociálních službách.

Mluvilo se o transformaci pobytových služeb a nutném přesunu finančních prostředků do terénních služeb. Zástupce jedné sociální organizace mluvil o tom, jak je nutné změnit systém lidí s mentálním postižením, kteří žijí trvale v pobytových zařízeních a jsou plošně omezování ve svéprávnosti. Mají většinou stanoveného veřejného opatrovníka. Jsou to lidé, kteří daného člověka s mentálním postižením pořádně neznají, střídají se a rozhodování za opatrovance nechají na samotném zařízení. V domovech to bývá automatický proces. Lidé s mentálním postižením nemohou volně hospodařit s vlastním majetkem, platit nájem, uzavírat manželství. O vše musí rozhodovat opatrovník. Jedině opatrovník nemůže rozhodovat v oblasti intimních vztahů.

Vzpomínám na setkání s jedním párem s mentálním postižením. Byli gayové. Mirek měl lehké mentální postižení. Jakub byl autista a měl opatrovníka, který mu bránil v tom, aby s Mirkem uzavřel registrované partnerství. Byla to pohodová dvojka. Říkali nebo si nejspíš stále říkají Bonnie a Clyde či Pat a Mat. Seznámila jsem se s nimi kdysi na jedné přednášce o partnerských vztazích a sexualitě u osob s mentálním handicapem. Jakub zbožňoval policajty ve všech podobách. Neuniklo mu jediné natáčení, kde hráli roli policisté. Však také ve chráněném bydlení měl nástěnku, kde měl napsané jednotlivé body:

1) Nechodím každý den na úřady, hlavně ne na Policii.

2) V dopravním prostředku sedím slušně.

3) Dělám vše co nejlépe, jak umím.

Dalo by se spekulovat, kolik bodů na nástěnce by politici i někteří soudci potřebovali.

Napadají mě jednoduché body:

1) Nemám rád jen sám sebe a své peníze.

2) Jsem tady hlavně pro lidi, občany mé země.

3) Měl bych rozhodovat tak, aby to pro občany bylo užitečné a přínosné.

Při rozjímání nad lidmi s mentálním handicapem a poslouchání projevu mi hlavou mi rychle prolítlo, jak se mě i tyto situace, co se týče omezování svéprávnosti nepřímo týkají. Nedávno jsem pomáhala rodině jedné známé, když jí zničehonic přišla informace od soudu, že jedna velmi proslulá nemocnice podala návrh na omezení svéprávnosti jejich příbuzné. Bez toho, aniž by si promluvila s kýmkoliv z rodiny. Hned mi bylo jasné, jaký zmatek a chaos v životě opatrovníka udělá, když opravdu omezena bude, neboť soud ustanovil opatrovnicí její matku, která se v sociálních službách neorientuje. Podali jsme námitky, odvolání, vše neúspěšně. Dosud měli všechno v pohodě a od chvíle omezení svéprávnosti jim určuje pravidla hry soud. Soud, který rozhoduje tak, že si načte informace z papírů, ale nic o člověku samotném neví. Vidí ho poprvé v životě, když dotyčného předvolá k soudu a rozhodne, kdo bude opatrovníkem. Může zvolit i veřejného opatrovníka, pokud se nepřihlásí nikdo z rodiny. Mnohdy soudy vůbec neřeší, že jsou i jiné možnosti než jednoduché omezení svéprávnosti, které je v rozporu s článkem 12 Úmluvy o právech osob s postižením.

Poslední slovo měl ministr Jurečka se slovy  "Ledy se hnuly." Já jsem už ale byla za tu hodinu zmrzlá.

Vyjmenovával některé chystané změny, které se týkají péče osob s mentálním handicapem a jak sám řekl, důležité jsou činy. Uvidíme, jak bude činný. A zda jeho činy budou mít hlavně smysl a pozitivní dopad na lidi s mentálním handicapem i na pracovníky, kteří s těmito lidmi pracují.

Kdysi jsem svou absolventkou práci ukončila citátem kanadského katolického teologa Jena Vaniere:

„Každý člověk, ať jsou jeho schopnosti a omezení jakékoli, se podílí na společném lidství. Má jedinečnou a posvátnou hodnotu a má stejnou důstojnost a stejná práva.

Lidé s mentálním postižením mají často schopnost spontaneity, úžasu, pravdy a přijetí. Ve své bezbrannosti a křehkosti mají dar dotýkat se srdcí a vyzývat k jednotě. Jsou také pro společnost živou připomínkou podstatných hodnot srdce, bez nichž vědění, moc, i veškeré jednání ztrácejí smysl a míjejí se svým cílem.“

Jen to ještě dávat do podvědomí všem lidem dobré vůle a všechny ledy prolomit.