Jak jsem potkala pana prezidenta

Ve svém životě potkáte lidi, které by vás ani ve snu nenapadlo, že je potkáte, aniž byste si je přáli třeba potkat. 

Nastal víkend, a já se chystala na výlet. Ráno jsem si k snídani ke koláči uvařila bylinkový čaj, který mi věnoval jeden známej, zabývající se bylinkami a šamanismem. Čaj sám vyrobil. Dle jeho slov jeho vytvořený čaj zlepšuje náladu, uklidňuje bez sedativ a vedlejších účinků.

Po snídani jsem jela do hezkého městečka Roudnice nad Labem, kde jsem kdysi za svobodna krátce bydlela, tak abych si nostalgicky zavzpomínala. Moje první kroky v Roudnici míří na rozhlednu, odkud se nádherně vypíná městečko, a blízko Roudnice se vznáší pro mě posvátná hora Říp. ( Na této fotce není)  Chvilku se kochám, neboť vyhlídky miluju.

Pak scházím z vyhlídky a projdu kolem jedné kavárny. Je hezké počasí, a venku na terase kavárny sedí pár hostů. Jeden host mě zaujme. Sedí si venku v motorkářském oblečení, pije kafe ještě s nákými kumpány, a vypadá jak prezident. Hlavou se mi mihne pohádka Arabela a záběr, kde se Rumburak z pohádkové říše ubytuje v hotelu v říši lidí a mění každou chvíli oblečení. Asi nákej miliardář, šeptá si hotelový personál v pohádce. Šeptám si to i já v první vteřině, ale jdu dál. V další vteřině začnu v duchu přemýšlet, co do toho čaje známej nasypal, že se mi reálně zjevuje i prezident. Pak se zarazím a začnu už myslet střízlivě. Prezident tady přece někde v tomto kraji bydlí, co když to je on? Já jsem asi opravdu tupá. No nic, jsem už ve středním věku a stáří bude za chvíli, tak začínám mít už na tupost právo. Otočím se a jdu zpátky ke kavárně. Ano, musí to být určitě on. Ale kde jsou novináři se zrcadlovkami, jak to, že není opásaná páskou celá kavárna? Připadá mi to trošku divné, že realita není taková jako je v akčních filmech. Asi se dívám moc často na televizi. (Kromě politiky sleduju všechno).

Prezident si v klidu sedí v motorkářském oblečení na terase kavárny, vychutnává si kafe, okolo něho sedí pravděpodobně ochranka a vedle kavárny jsou zaparkované jejich motorky. V okolí kavárny je klidná sobotní atmosféra. Jdu tedy bez nějakého producírování se mezi novináři přímo k němu s foťákem v ruce. Sám vstane od kafe a když vidí, jak držím svůj starý oblíbený foťák řekne: "Chcete se vyfotit se mnou?" Přikývnu a jeden z týmu motorkářů nebo ochranky se zvedne a s panem prezidentem mě vyfotí.

"Máte hezký foťák, takový už není vidět." řekne prezident, když se dívá můj foták. Nevím, jestli to mám brát jako poklonu nebo urážku. Digitální fotoaparát mi manžel koupil v roce 2018 a fotí suprově. Jen teď už tato nejmenovaná značka fotoaparátu dělá nové lepší modely. Po té co prezident usedne zpátky ke kafi, si ještě dodám odvahu a zeptám se pana prezidenta, zda si ho mohu vyfotit. Souhlasí. 

Fotky mám pak v plánu dát na sociální sít, s vědomím, že fotka pohne žlučí u mnoha lidí anebo mi naopak budou závidět s jakou velebností se fotím. Po focení chvilku na pana prezidenta civím s hlavou plnou nápadů, co bych mu mohla říct, nebo o co si říct, ale nemám v sobě tu zdravou drzost. Asi ta odvaha k drzosti v ranním čaji nebyla dodána. K některým záležitostem by mohl být pan prezident vstřícný, myslím si možná i naivně, neboť něco ze života pana prezidenta znám, protože jsem nevidomé klientce-seniorce předčítala jeho knihu a klientka moje čtení velmi hltala. Odešla pak tam někam nahoru s vědomím, že za jeho vlády bude možná líp. Z přemýšlení mě vytrhne ochranka, když ukáže rukou a klidně řekne: "Paní to už stačí."  "Ano", řeknu a poslušně odcházím. Čaj měl opravdu zázračné účinky. Náladu mi zlepšil a uklidnil mě - s ochrankou se nedohaduji. Nejsem žádný fanoušek prezidenta, nerozumím politice, nebaví mě politické blá… vlastně diskuse, ale jsem nadšená, jak pubertačka, že jsem potkala prince na bílém koni, vlastně vojáka na motorce ( nejsem v říši pohádek nebo v šamanské říši ) a jsem s ním vyfocená.