Zapadlá vlastenkyně

Liberec. Prosinec. Sněží. HODNĚ. Sněží. ZASE. Sněží tak nějak pořád. Výsledek? Kalamita. Pro upřesnění: sněhová.

Venku zuří sněhová vánice, smrky okolo mého domu se klátí do pasu a mě kručí v břiše. Nedá se nic dělat, musím jít ven, doma není co jíst.

Kritéria mého  „outfitu“ jsou dvě  - teplo a přežít. Na hlavě mám ušanku (výborná věc!),  šálu jsem kole sebe obtočila tak, že  by mě i hroznýš pochválil, palčáky z nebohé ovečky pořízené asi před 20 lety hřejí a moje bufy by mi záviděl i Dědeček Mrazíček. Jestli jsem in, je mi srdečně jedno. Cílem je neumrznout a něco málo k jídlu ulovit.

Vycházím ven a fukéř s vločkami mi zaslepují oči. Vichr mě nadnáší a tím mi pomáhá přebrodit se k hlavní silnici. Kloužu se po ledovce (jak tohle zvládají babičky a dědečkové?) a vítr mnou smýká. Silničáři nemají v tomhle počasí nejmenší šanci. Bílá nadílka není kam odhrnovat ani odvážet.

Tam se asi dostanu, ale zpátky? V nejhorším přespím v dokkonalém iglú, u jehož vchodu chybí snad už jen tučňáci. Během jednoho odpoledne ho postavil vedle našeho domu akční tatínek pod vedením asi tříletého synka. Materiálu ke stavbě měl tatínek- nadšenec dost a zcela zdarma. No co. Budu mít nakoupeno a aspoň vyzkouším, v čem „frčí“ eskymáci celý život.

Do obchodu to mám asi deset minut chůze. Za tu dobu jsem obalená sněhem. K dokonalé sněhulačce mi v podstatě chybí jen mrkev místo nosu. Oklepu se a vcházím dovnitř. Nakoupím a stejné martýrium absolvuji zpět domů, myslím na  lidi bez domova.

Iglú netřeba. Zato svařáčku ano! Při jeho pití si pouštím Ladovskou zimu a je mi hej. Za okny vypadá sníh romanticky, ale realita je realita. Řada aktivit se u nás začne dít zase na jaře – třeba používání aut či odvoz odpadků…..

P.S. Na fotce je lehce zasněžené auto.