Úkol dnešní hodiny tvůrčího psaní zní napsat vtipný text. Paráda!
Příbuzná Járy Cimrmana nejsem, na geny se tedy spoléhat nemohu. Se Šimkem a Grossmanem jsem do třídy nechodila, takže taky nic. Televarieté nestvořím a vypravěčský dar Vladimíra Menšíka nemám. Zábavné příhody vyčerpal Saturnin a k humoristickému popisu života Betty Macdonaldové mě čeká cesta daleká, předaleká. Co včil?
Hlavně děvče nešil, říkám si, něco přeci vymyslíš. Snažím se uplatnit přístup pozitivního myšlení. Odříkávám si mantru – mám na to, dokážu to, je to snadné. Nefunguje. Sakra. Jistojistě jsem překročila hranici přehnaného optimismu, leč reálný vtipný text nikde.
Jaká je další varianta? Můj život přehršlí veselých zážitků neoplývá, tedy ne těch publikovatelných. O své rodině psát nemohu, neb by mě vydědili a hlavně příležitostně nenakrmili a nenapojili. Kamarádi by mě roztrhli jako hada, kdybych převyprávěla pár historek z našich akcí.
Čas ubíhá. Začínám panikařit. Jak může být někdo literárně vtipný? Jde to, samozřejmě, jen netuším jak. Začíná mě ovládat pocit beznaděje, zoufalství, prázdnoty a nicoty.
Zase trapas. Zase propadák. Jo, kdyby tohle bylo téma, tak o tom napíšu román a rovnou bestseller!
Snažím se vypadat inteligentně. Řekněte mi, jak to ti spisovatelé dělají, že dokážou z fleku vysmahnout geniální příběh? A ještě natolik humorně, že při čtení v tramvaji dostáváte nekontrolovatelné záchvaty smíchu a spolucestující vytáčejí horkou linku na Chocholouška.
No nic. Beru do ruky propisku, otevírám sešit. Nadechuju se a jdu na to.
