Minulý týden mi ve schránce přistála pozvánka na mé jméno s přesnou adresou (čert ví, jak se k mým osobním údajům dostali) na předváděčku úžasného nádobí. Protože jsem v životní fázi sbírání nových životních zkušeností, rozhodla jsem se, že na předváděčku vyrazím.
Má účast byla posílena tím, že maminka chtěla jít, zatímco tatínek byl odhodlán zůstat doma přikován a sledovat v televizi fotbalový zápas, nějaké nádobí a slibovaná závěrečná večeře mu byly úplně šumafuk. Priority v naší rodině máme jasně dané….
Ve stanovený čas jsme tedy s maminkou usedly v salonku našeho místního nóbl hotelu. Spolu s námi dorazilo ještě šest dalších párů, převážně důchodového věku. Objednaly jsme si nápoje a na scénu přišel vedoucí oblastního prodeje.
Sympatický padesátník, působil dojmem seriozního obchodníka. Představil se, mile nás uvítal a následujících několik hodin „upozorňoval“ a „nastiňoval“ výhody titanového nádobí. Předváděčku prokládal vtípky, účastníky zapojoval do debaty a zadával nám různé úkoly – sledovali jsme čas přípravy omelety, pečení kuřete, dotýkali se nadýchané strouhanky, odhadovali jsme čas, jak dlouho bude péct, smažit a vařit různá jídla. Jeho test odhadu rozpálení pánve se téměř proměnil v sázkové šílenství.
Za tři hodiny jsme se postupně dozvěděli vše o „hodnotách“, které nám nádobí dá.
Občas přišla na scénu hrozba rakoviny, cukrovky, zvýšeného cholesterolu a zároveň účinného léku proti tomu všemu. Ano, titanové nádobí je nejen zdravé, ale mladá paní (tak zásadně oslovoval dámy nad šedesát let), víte, kolik zhubnete, když nebudete používat při přípravě jídel olej? Oslovená dáma se zatetelila a v duchu se už viděla v pláži v Chorvatsku aspoň o dvacet kilo lehčí.
Interaktivní zábava začala nabírat na obrátkách. Po veškerém upozorňování, nastiňování
a hodnotách jsme přešli do fáze „zapamatování“. Vzhledem k účasti seniorů to bylo asi to nejhlavnější, čeho se prodejce pokusil dosáhnout. Rozhodně nás nehodlal přesvědčovat, abychom si nádobí koupili, to v žádném případě!! To on zásadně nedělá. On nás přišel pouze informovat.
V rámci testu dokonalosti nádobí dal péci kuře a vařit zeleninu. Když několik hodin posloucháte o jídle a do toho vám na závěr prodejce vaří pod nosem, projevíte si jako Pavlovův pes. Chuťové buňky byly uspokojeny ochutnávkou kuřete a zeleniny. Každý pár dostal talíř s dobrotami. Musím říct, že krmě takto připravená, byla opravdu lahodná.
Během ochutnávky, kdy nás nechtěl rušit, začal s nepodstatným detailem – tedy cenou nádobí. První pokus byl dosti brutální – sedmdesát tisíc. Až mi z toho málem paprika zaskočila v krku. Pán vedle se rozkuckal, ale naštěstí to rozdýchal, neboť jsme se dozvěděli, že právě dnes a právě pro nás je připravena speciální cena – pouhých padesát tisíc. Když jsme nezabrali ani na to, byla nám oznámena fantastická zpráva – dva páry, ale opravdu jenom dva!, z nás sedmi si mohou sadu nádobí odnést za neuvěřitelných třicet tisíc a ještě k tomu dostanou dárky v hodnotě dvacet tisíc – zbytek vystavených produktů a možná i pana prodejce k tomu.
Prodejce v tu chvíli nejspíš čekal les hlásících se rukou a smršť dotazů, na které byl připraven odpovědět, ale nestalo se. Namísto toho nám číšník přinesl slibovanou závěrečnou večeři. Byť se jednalo o dobrý hotel, kvalita a chuť jídla připravená v předváděném nádobí oproti přepáleným olejům byla nesrovnatelná. Pochvala za dobrý marketingový trik ze strany prodejce. Jeden důchodcovský pár byl za vyslovení tohoto faktu prodejcem velmi pochválen, podle něj byli všímaví a dokázali rozpoznat kvalitu.
Při závěrečné večeři jsme prodejce evidentně zklamali. Nekladli jsme dotazy, nechtěli nádobí. Náhle se z milého pána stal nerudný. Neustále nám přál hodně zdraví, protože ho budeme potřebovat. Nic jsme totiž nepochopili. Klidně si koupíme drahou televizi, ale na nádobí budeme šetřit. To je v našich životech to nejdůležitější. To je ta pravá hodnota! Všechno nám vysvětlil, ukázal, o všem nás informoval a my přesto nádobí nechceme? Raději se s námi tedy rozloučí a nebude nás už déle zdržovat. Máme si dojíst večeři a pochutnat si na ni, když nepoznáme ten rozdíl.
Učinili jsme přesně tak. Jeden pár, když dojedl, se bázlivě zeptal: „A můžeme už odejít?“
Prodejce jim dal povolení a oni s úlevou odešli. S maminkou jsme dojedli a při loučení se na nás prodejce už neusmíval, i vtípky nějak zmizely.
Večer jsem pak projela internet a podobné nádobí, které při prezentaci z původních sedmdesáti tisíc spadlo na úžasných třicet, jsem našla za pět tisíc, pravda bez dárků a bez kuchařky. Naše skupinka byla oproti pečlivě připravené marketingové a prodejní masáži odolná a rozhodla se vsadit svůj život všanc, kolik seniorů však podlehne?
