Kominík

Nevlídnost pošmourného rána narušil téměř přírodní úkaz. Kominík. Pravý, nefalšovaný, v černém mundúru, bílé čepici a se štětkou na rameni. Takového jsem neviděla roky.

Kontrast zašlých časů, které představuje,  moderních budov a  uspěchaných lidí byl nepřehlédnutelný.  Pomalu si kráčel  ulicí a usmíval se. Možná  mu dělalo radost, že se téměř každý z pověrčivosti chytil za knoflík a něco si přál, třeba měl dobrý den.

Myslím si ale,  že takový je a usmívá se pořád. Bylo mu kolem padesáti a nejspíš si řekl, že bude dělat své profesi čest se vším všudy. Štěstí přeci nemůže přinášet zamračený kakabus.

Šla jsem za ním a poprosila ho, zda si na něj mohu pro štěstí sáhnout. Prý je pak štěstí tuplované. Rozesmál se, kolem očí se mu udělaly roztomilé  vějířky a řekl: „samozřejmě, krásná madam. Sáhněte si, kam chcete. Funguje to všude stejně. Hodně štěstí!“

Úplně mě to svádělo toho milého pána pohladit, měla jsem pocit, že je oživlý kominíček z mých dětských knížek. Nakonec jsem zvolila dvojkombinaci – jeho rameno a můj knoflík. Poděkovala jsem mu, popřála mu hezký den, rozloučila se a šla obíhat úřady.

Pane kominíku, děkuji! Zafungoval jste okamžitě. Obě jednání na úřadech  dopadla skvěle a úřednice byly dokonce příjemné! Přišel mi hodně důležitý mail, ve který jsem už ani nedoufala, a  telefon mi zvedl nepolapitelný člověk. A to den teprve začíná….