Venku nastal konec světa.
Lije a k tomu do parapetu buší obří kroupy. Připomínají mi míčky
na tenisovém kurtu. Dělám si zelený čaj s jasmínem, zalézám pod deku a otevírám
knížku.
Déšť je obvykle vzácná chvíle, kdy se zastavím a udělám si čas sama pro sebe. Čtu, lenoším, přemýšlím. Někdy využiju bubnujících kapek k tom, že zavřu oči a usnu. Ani nemusím počítat ovečky. Při dešti se úžasně spí.
Teď to ale nejde. Poryvy větru jsou hodně silné, až strašidelné. Začínám plně chápat význam úsloví „boží dopuštění“ a „ venku se žení všichni čerti“.
Najednou se mi nechce číst. Dívám se z okna na husté provazce, přes které ani nejsou vidět černé mraky, ze kterých padají.
Kolik podob má vlastně déšť? Meteorolog by to věděl přesně. Byl by to ale jen vědecký popis přírodního jevu. Nebylo by to o pocitech.
Jak na mě působí déšť? Někdy jako velká úleva po dlouhých, horkých dnech, pročistí se po něm vzduch. U moře se mi díky němu zklidní spálená kůže. Májový deštík je příjemný, nese s sebou vůni jara a květů. Podzimní plískanice symbolizují chlad, zimu, zpomalení. Kapky deště však na žluto-rudě zbarvených listech působí něžně a křehce. Sněžení je uklidňující a zakrývá špínu města.
Přestává pršet. Slunko nesměle vykukuje z mraků. Jsem ráda. Slunné dny jsou jasnější, veselejší, dodávají více energie. Odkládám knížku, vyskakuju z gauče. Jdu se projít na louku za domem, poskytne mi od každého to nejlepší – rosu na nohou a slunce nad hlavou.
