Neteřinka mě vytáhla na písek u nás na sídlišti, kde žiju od
raného dětství. Myslela jsem si,
že se mi podaří ji umluvit a budu ji jen hlídat. Kdepak!
Sama si hrála asi 10 minut, pak usoudila, že se teta zapojí aktivně. Dostala jsem důvěru, modrou a zelenou formičku a k tomu pokyn dělat bábovičky včetně zaklínadla – bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žita. Rozesmálo mě, jak se jí to plete, nicméně pokus
o opravu básničky neprošel.
Na pískovišti jsem byla po hodně, opravdu hodně dlouhé době. Musím říct, že tak relaxační
a kreativní činnost jsem nepodnikla měsíce. Dortíky jsme po vyklopení zdobily vším možným – kamínky, travičkou, jetelem a listy z keřů a stromů vůkol nás.
Plácaly jsme si s malou bábovičky asi půl hodinky, když se kolem pískoviště začali rojit sousedé. Byla doba návratu z práce a venčení psů. Všechny velmi zaujalo, že si na písku hraju i já. Vyslechla jsem si mnoho komentářů o návratu do dětských let a také historek z doby, kdy mi byly zhruba čtyři roky jako neteři.
Asi po čtvrthodince mi najednou došlo, že se všichni ti sousedé a sousedky na chvíli zastavili, posedali se na lavičky kolem nás, pozorovali nás, pejskové běhali poblíž a bylo nám všem fajn.
Netuším, zda to byla nostalgie, nebo vzpomínky sousedů na dětství jejich dětí, smutek z toho, že u sebe právě nemají vnoučata, nebo jen kouzlo okamžiku, ale bylo to příjemné. Po chvíli jsme se rozešli a vrátili se zpátky ke každodenní podvečerní rutině.
Je neuvěřitelné, jaké zázraky dokážou čtyři formičky, sítko, lopatka a jedna čtyřletá holčička.
