Ke kartářce jsem přišla
zničená. Muž je ve válce proti Hitlerovi. Už jsem od něj týdny nedostala dopis.
„Levou rukou rozděl karty na tři hromádky, děvenko.“
Udělala jsem, co mi řekla. Stařenka kupičky přeházela a rozložila po stole. „Vy jste vdaná, že? A máte dvě děti.“
Jak to může vědět? Vyčte v kartách i to, co mě zajímá a trápí nejvíc? Strachy už ani nespím. Být ve 25 letech vdovou není nic, o čem jsem snila.
„Ano, mám. Jsem tu však kvůli manželovi.“
„To vidím. Je daleko a v nebezpečí. On je na frontě?“
„Ano.“
„Vrátí se. Podívej se, děvenko, má nad sebou anděla. Anděla strážného. Nic se neboj, ochrání ho. Dá mu živou vodu, když bude nejhůř. Nasytí ho, když bude mít hlad. Dovede ti ho po bezpečné cestě domů.“
„Kéž by. Nic si nepřeju víc.“
„Přijde ti dopis. Do 6 dnů. Bude to dobrá zpráva.“
Že by mi bůh ukázal svou přívětivou tvář? Když už nemohu s Martinem být, tak ať od něj alespoň dostávám zprávy, že je v pořádku.
„Děvenko, budete mít ještě jedno dítě. Holčičku.“
Usmála jsem se. Toužím mít dcerušku, chci ji ale jenom od Martina a s Martinem po boku. Tolik ho miluju. Je to bez něj tak těžké. Kluci jsou ještě malí. Jídlo je na příděl. Nálety mě děsí.
„Děvenko, buď statečná. A buď matkou svým synům. Potřebují tě.“
„Děkuji vám.“ Položila jsem na stůl vejce a pytlík s moukou, jak chtěla.
Cestou od kartářky jsem se šla vyzpovídat otci Petrovi. Poslední dobou jsem se synům, příliš nevěnovala. Myslela jsem jen na Martina.
V neděli jsem šla s oběma chlapci do kostela a modlila se jako nikdy. Bylo jim líto, že neměli po obědě buchtu, ale po dlouhé jsem se smála, a oni byli šťastní.
Ve středu mi paní pošťačka donesla dopis. Od Martina. Bůh mě vyslyšel.
