Tomáš Halík není postmodernista.

Mohu to říct zcela jistě a mohu to i dokázat. Před měsícem proběhla v Jihlavě konference ke dnům katolického teologa J. Zvěřiny, na které měl p. T. Halík také důležité vystoupení. Obsahem jeho vystoupení bylo sdělení, že existuje více "příběhů" - narací, které si všechny nárokují pravdivost a vzájemě si konkurují. Tato přednáška by vyzněla  typicky postmoderně - moc by se z tradičního nároku církve na celkovou pravdu zachránit nedalo. Proto jsem se osmělil k otázce, zda mezi těmi naracemi existuje skutečně pravdivý příběh, pravdivý ve své podstatě, bez ohledu na to, jak jej nazírají narace jiné.

Spokojil bych se s odpovědí, že ano. To by mi stačilo, abych nepovažoval p. Halíka za postmodernistu, neboť postmodernismus předpokládá, že existuje více narací, z nich žádná není "pravdivější" než druhá a že jde především o společenský dialog, který - má - li se zdařit - se musí organizovat konsensuálně - tedy nenásilným vzájemným uznáváním odlišných příběhů, z nichž ani jeden není držitel celé, úplné pravdy. Taková odpověď by mi stačila, ale p. Halík šel ještě dále. Odpověděl. "Kristus je cesta, pravda a život." Nejen že tedy považuje nějakou skutečnost za vnitřně pravdivou, ale také označil jakou. Jistě si vědom, že ateista či muslim by s ním těžko mohli souhlasit  v určení takové pravdy, ačkoli by možná souhlasili s tím, že obecná pravda existuje. Celý problém tedy pojal vyhraněně a z mého pohledu jej není možno  považovat za postmodernistu, ani za nerozhodného křesťana, protože tato odpověď jej kvalifikuje jako přesvědčeného katolíka. Svou přednášku tedy pak ještě upřesnil s tím, že je rozdíl v tom, jak je tato pravda nazírána. To že odlišně z jiných úhlů pohledu je samozřejmé, ale fakt objektivní, závazné pravdy tedy T. Halík potvrdil a jak jsem již napsal - dokonce  obsahově určil.