Věda je způsob jak vést lidské poznání ve vztahu ke skutečnosti. Věda si klade za cíl poznat skutečnost takovou, jaká je a tvrdí, že je v našich možnostech dosáhnout takového poznání. Tedy základem vědy je tvrzení: Poznáváme svět kolem nás takový, jaký je a jsme vybaveni schopnostmi k takovému poznání.
Ne ale každý způsob snahy poznat věci takové, jaké ve své podstatě jsou, vede k tomuto cílí. Toto poznání musí být strukturované a musí zajistit korespondenci mezi objektem a poznatkem. Toto poznání není libovolné, ale řídí se ověřenými pravidly poznání, proto je základem každé vědy disciplína, nikoli svévolnost a emoční stav. Nynějším axiomem vědeckého poznání, je tvrzení, že základem vědy jsou ty výroky, které lze falsifikovat, tedy v zásadě ty, které jsou metodicky formulovány tak, že je lze postavit do jiných souvislostí a lze je zkoumat se zřetelem k novým poznatkům. Tedy tvrzení: „Bůh je dobrý“, není tvrzení vědecké, protože je to tvrzení které si činí nárok být platné za všech okolností, bez ohledu na nové poznatky a nová fakta. Naproti tomu „Slunce se točí kolem země“ je tvrzení vědecké, protože je lze zpochybnit a na základě nových poznatků formulovat jinak. Z toho je vidět, že vědecké formulace nemusí být vůbec pravdivé, musejí mít pouze určitou strukturu a jejich pravdivostní hodnota je vždy nepodmíněně kontingentní, tedy ve vztahu k aktuální situaci v lidské společnosti. Vezměme si třeba příklad: „Rozbití buddhistických soch v Afghanistánu je barbarství.“ Tato věta nemá vědecký charakter, protože ji nejde falsifikovat a není ani nijak závazná, především pro ty, kteří takové sochy ničí. V jejich sociálním kontextu se daný problém jeví jinak, například tvrzením: „Alláh si nepřeje přítomnost takových soch.“ Z hlediska srovnání jsou oba výroky na stejné úrovni, protože žádný z nich nemá vědecký charakter a oba si činí nárok na universálnost. Ve skutečnosti tedy není z vědeckého hlediska možné vyslovit pravdivý názor na to, co se má s buddhistickým sochami v Afghanistánu dělat, snad pouze na té úrovni, že tam jsou, nebo že tam nejsou. Jak tedy vypadá například tvrzení: „Horákova byla odsouzena spravedlivým soudem.“ Kdyby to bylo vědecké tvrzení, muselo by být otevřené pro falsifikaci, ale to není, protože aspiruje na „objektivní pravdu“. Opačné tvrzení je ale na tom stejně. Pravdivost obou tvrzení je tedy závislá na sociálním kontextu doby, ale také na všeobecném mravním etosu, který vyznáváme – například na tvrzení: „Zabíjet politické oponenty je špatné.“ Pokud s tím souhlasíme, totiž s tím, že existují pravdivé věty s větší universální platností, než jen ty, které jsou dobově podmíněné, pak porozumění pro popravu Horákové je výrazem souhlasu pro širší rámec poprav, tedy například pro větu: „Zabíjet politické oponenty je správné.“ Pozor tedy na to, jak se kdo staví k této popravě. Pokud ji považuje za přijatelnou, je také v bojové pohotovosti a připraven zabíjet.
