Existuje jeden obor, který se nazývá "srovnávací literatura". V něm se porovnávají literárníé texty a je to moc zajímavé sledovat jak se různí autoři pokouší vypořádat s určitou historickou událostí, z jak různých úhlů nazírají daný problém.
Dá se říci, že pouze jedním pohledem se daný problém neprozkoumá, je dobře, když se na něj cílí z různých stran. A tak se nakonec nabízí srovnání i našich dvou bývalých prezidentů, kteří "prezidentovali" své vlasti poměrně dlouho, i když každý v trochu jiné historické chvíli a poněkud jiným způsobem.
Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let bylo určitě potřeba, aby se do čela státu postavil někdo, kdo je dobře známý z disentu a kdo je schopný oslovit veřejnost. I když se již v té době snažil prosadit Klaus, role Havla byla nenahraditelná. Ekonomické problémy nestály úplně v popředí, hlavní bylo vyrovnat se s minulostí a definovat budoucí vývoj. Zatímco se CR stále více přibližovala ke své původní středoevropské a západní orientaci, bylo třeba stále více pracovat na ekonomice a rozšiřovat privátní sektor. To nebylo něco, čemu by Havel tak moc rozuměl, nicméně pro Klause to byla příležitost. Postupné změny, které vznikaly za Havla, byly již v Klausově režii, protože není možné žít z pouhých ideálů. A tak se stalo, že si Havel udržel svou popularitu i v situaci, kdy se ekonomice přestávalo dařit, zatímco Klaus byl v každé chvíli hnán k odpovědnosti. Samozřejmě, k jejich hodnocení přispěly také odlišnosti v jejich osobních rysech. Že Klaus je do jisté míry akcentovanou osobností se skony k narcisismu, to mu oblibu mezi lidmni nezjedná. Naproti tomu Havel vystupoval vždy jako někdo s přirozenou autoritou a nemusel se tedy křečovitě snažit o mezinárodní věhlas. Klaus neměl nic tak snadno v dosahu, všechno si musel vydobít vlastním úsilím, a proto vše, čeho dosáhl, považoval za cenné. Ale v roli prezidenta byl vystaven problémům, kterým zase nerozuměl moc dobře on a z podstaty své osobnosti, by si to nikdy nepřiznal. Evropská politika už pro něj byla nestravitelným soustem, téměř ve všem se rozhodoval s ohledem na svůj ekonomický horizont, který se v době změn stál mnohem složitější, než by on - profesor z let osmdesátých - viděl. Nezbylo mu ani nic jiného, než aby s postupnou ztrátou orientace se nechával stále více ukájet tituly a pozvánkami ze zahraničí, jež na sebe nechával pršet. Jeho egu to znamenitě prospívalo, ale to nebývá vždy dobrý rádce. Nakonec došlo k událostem, které jej definitivně postavily na jinou stranu vnímání veřejností, než byl jeho předchůdce. Skončit prezidentování žalobou poslanecké sněmovny za velezradu, to není standartní prezidentský výkon.
Navíc všechny navazující jeho výroky svědčí o naprosté absenci sebereflexe, což je jediný důvod, pro nějž by se mohl cítit smutný.
