Odhlédneme li od ideologie, je feminismus velice zajímavý filosofický koncept, který přínosným způsobem dopolňuje a rozvíjí současnou scénu etických teorií. Dříve, než laskaví čtenáři přijdou se svými vyhraněnými názory, věnujte prosím pozornost následujícímu textu a zkuste se nad problémem feminismu ještě jednou zamyslet a pokud možno se oprostit od tradičních myšlenkových stereotypů.
Pokud jde o samotný feminismus, zarazí hned od počátku jedna skutečnost. Je překvapivé, jak tradiční rivalové - od církevních hodnostářů přes liberály a levicové i pravicové intelektuály až k zastáncům komunismu, či fašismu - našli v něm společného nepřítele. To bylo ještě v počátcích vzniku feministického hnutí - dnes se již na feminismus jako takový díváme příznivěji a v mnohém výdobytky feminismu chápeme jako samozřejmý fakt, ale přesto - se základní ideou feminismu není mužská (a snad i ženská) část společnoésti ještě vyrovnána.
Co je podstatou feminismu, která je kamanem úrazu.
Nebudu teď řešit různé teorie, kterých je v rámci feminismu mnoho, ani marginální problémy. Pokusím se soustředit na podstatu feminismu a půjdu cestou logiky, nikoli naučených konceptů.
Tvrdím: Feminismus není snaha o rovnoprávnost mezi mužem a ženou.
Opravdový feminismus je postaven na předpokladu, že žena je lepší než muž.
Teď do mě budou bušit všichni, ale sledujte tok mých myšlenek.
Vrátíme - li se k J.J. Rousseaovi - což je zhruba období, kde se vynořily první angažované feministky ( např. M. Wollstonecraftová) vidíme, že Rousseau se postavením žen a mužů intenzivně zabýval. Tvrdil, že žena a mužï jsou velmi různí, že ženy mají "ženské" vlastnosti ( např. empatii, citlivost, schopnost sebeobětování, trpělivost, poddajnost) a muži "mužské" vlastnosti - například bojovnost, agresivitu, rozumovost atd. Podle něj - čím "ženštější" je žena a "mužštější" muž, tím lépe tvoří harmonický pár. "Mužská" žena a "zženštilý" muž je deviace. M. Wollstonecraftová s ním více méně souhlasila, ale s tou výhradou, že ženy jsou nadány stejným rozumem jako muži a že je povinností žen rozvíjet svou intelektuální úroveň. To bylo tehdy něčím skutečně novým - požadavek zajistit ženám stejný přístup ke vzdělání, jako měli muži. Ihned se vynořilo mnoho "odborníků", kteří dokazovali, že ženy na to nemají, že jejich myšlenková kapacita je omezena - a dokazovali to i biologicky - například tím, že ženský mozek je jednodušší a lehčí, méně vroubkovaný a že učit ženu je trápením žen, neboť před ní klademe falešné cíle - žena zkrátka na to nemá. Byli to slavní biologové a antropologové 19 století, kteří ženám vymezovaly jejich společenský úděl na podkladě biologických danností, které sami považovaly za omezující, předem danné a neměnné. Mnozí měli za to, že spojitost mezi myslí a pohlavím je tak silná, že pokud žena unikne nervové poruše, je náchylná podlehnout gynekologickým potížím. Přílišné podněty - jako vzdělání a veřejná aktivita způsobuje atrofii ženských¨rozmnožovacích orgánů a psychickou slabost. Vzpurná žena byla dokonce kandidátkou na invazivní chirurgický zákrok - např. klitoredoktomii a hysterektomii.
Za těchto okolností zůstával rozvíjející se feminismus oporou pro ženy, které se nechtěly smířit se svým sociálním údělëm a společensky nižším postavením. Bylo to těžké období, protože musely dokázat, že některé jejich tzv. "negativní" vlastnosti nejsou biologicky podmíněné - ale jsou dány sociálním tlakem.
V další části budu pokračovat ve směru důkazu výše uvedeného tvrzení.
