Musím se přiznat - islám - jako kulturní a dějinou událost mám rád. Setkal jsem se s mnoha muslimy a rozuměl jsem si s nimi dobře. Obdivoval jsem jejich zásadovost právě tam, kde náš český student - třeba křesťan nebo ateista - neměl příliš odvahy se rozhodnout. V tom byla jejich síla, ale také jejich slabina. Dokázali zaujmout postoj, ale již jej nedokázali zdůvodnit jinak, než odkazem na text Koránu, případně na jeho interpretaci. Možná i desiterpretaci. A nedokázali také říct - nevím, možná, snad...
Byli vždy citliví na čitelná hesla. Nedokázali nacházet více významových úrovní v jednotlivých událostech. Pohybovali se v jakémsi světě maximálně zjednodušeném, ve kterém bylo vše jednoznačné a odvoditelné z prvních zásad a principů. Připomínalo mi to trochu atmosféru vojny. Na vojně jsem se totiž také nemusel o nic starat. Vojna, to byl svět sám o sobě, kde všechno fungovalo na základě předpisů, které se jen částečně dotýkaly vnějšího světa. Voják na vojně měl určeno kdy má vstát, kdy jíst, co dělat během dne a ten svět fungoval jaksi automaticky, rovnoběžně vedle rovněž tak fungujícího vojáka, který, když vyšel za vrata kasáren byl nejen na chvíli opojen svobodou, ale také na chvíli nevěděl, co s ní. Představuji si muslima jako někoho takového, kdo v zásadě po svobodě netouží. Je to člověk, kterému je dobře v systému náboženských jistot a střetnutí s naší profánní civilizací jej pravidelně vyvádí z míry. Měli bychom si umět přiznat, že mezi námi a muslimy jsou celé myšlenkové světy. Že mluví li muslim o míru, už má na mysli něco jiného než my. Mluví - li o právu - rovněž myslí něco jiného. Už v interpretaci jednotlivých slov jsou zásadní rozdíly. Co teprve věty a celé systémy? Jak se máme dorozumět smlouvami, když si nerozumíme celým životem?
Nedokážu pochopit, co západní svět sleduje svou angažovaností v takových zemích, jako je Afghánistán a Irán. Mám podezření, jako by nám byla vlastní utkvělá představa, že ideální podoba lidského soužití byla již objevena a že má být rozšířena do míst, kde o tom ještě nic nevědí, ať se jim to líbí, nebo ne. Z hlediska akce a reakce to má svou logiku - my vyvážíme do těchto zemí své představy o společenském uspořádání a oni naopak šíří svou víru v našich končinách. A jeden nerozumíme druhému.
Myslím si, že pálení Koránu je pouze viditelným znamením toho, jak se na svých cestách míjíme. Zaujímání radikálních postojů však tyto vzájemné rozpory ještě více prohloubí. Nepomůže to k nalezení smíru, přispěje to k další eskalaci nepřátelství a k radikalizaci proislámských postojů. Snad lze hasit jednotlivé události. Ale příčiny konfliktů jsou příliš hluboké a pod povrchem. Nelze předpokládat, že se tyto rozpory v brzké době smíří a srovnají svůj svár.
