Kam míří zdravotnictví?

Nechci psát o tom, čemu nerozumím. Chci psát o tom, co vidím. Vidím kolem sebe hodně lidí, kteří něco potřebují a nemají na to. Na druhou stranu vidím naprostou necitlivost systému, byrokratická omezení, administrativní rozhodování od zeleného stolu, mentální nepružnost.

Uvedu vám příklad. Týká se regulačního poplatku. Mám pacienta se závažným psychickým onemocněním, jakž tak se drží, chodí za mnou jednou za tři týdny. Nějakých třicet korun ho naprosto nezajímá, žije  ze dne na den a on sám, ani jeho blízcí není schopen si vyřídit hmotnou nouzi. Ne, že by na ni nedosáhl, ale obnáší to návštěvu na sociálce, předložení všech patřičných dokladů a výsledek je doklad na dobu časově omezenou. K povaze této nemoci patří, že pacient není schopen chodit mezi lidi a vyřizovat si potřebné náležitosti. Je ale úspěch, že je doma a že jeho stav nevyžaduje hospitalizaci. Volal jsem na ministerstvo, jak s těma třiceti korunama. Jestli mi je nedá, mám ho prý žalovat. Dobré, že?

Ptal jsem se kolegů, jak podobné případy řeší - doplácejí za pacienty. To je asi nejlepší z možných řešení.

Odpověď ministerstva na svůj dotaz přikládám:

Co se týče situace ohledně vymáhání těchto poplatků, v případě "státního" zdravotnického zařízení, je třeba mít na paměti i povinnosti, stanovené zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovením §14 odst. 4 až 5 tohoto předpisu, které organizačním složkám státu přikazuje využívat "všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení" Dále je povinna sledovat, "zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu" a zajišťovat, "aby nedošlo k promlčení nebo zániku těchto práv.a požadovat "od dlužníků úroky z prodlení (poplatek z prodlení) ve výši stanovené zvláštním právním předpisem a sjednané smluvní sankce."
 ....
Závěrem si dovoluji Vás upozornit na to, že Vy, jakožto zdravotnické zařízení (bez ohledu na "ne/státnost"), jste naopak povinen regulační poplatky pod sankcí až 50.000,- Kč dle ustanovení §16a odst. 9.Zákona, vybírat. Proto by zřejmě bylo na místě tohoto pacienta na nehrazení regulačních poplatků písemně upozornit s tím, že by Vám měl příslušnou částku uhradit, případně jej písemně vyzvat, až se součet neuhrazených poplatků bude rovnat vyšší částce.

Ani odkaz na etiku mi moc nepomohl, napsal jsem:

Žalovat jej za neplacení poplatku, mi přijde neetické (s tím, že etickou otázku považuji za nadřezenou řeči práva) a hrozí také ztráta důvěry mezi mnou a pacientem s následnou dekompenzací stavu

a dostal odpověď:

Co se týče Vámi zmíněné "ztráty důvěry mezi vámi a pacientem," tyto pojmy jste použil zřejmě z "Etického kodexu vydaného Českou lékařskou komorou," který však NENÍ předpisem nadřazeným citovanému zákonu.

Takže tu to máme: Zákon je zákon a lékař jej musí dodržovat, i kdyby to měly být norimberské zákony. Kromě toho, nic takového v Etickém kodexu ČLK není, mě přijde pouze neetické (a nerozumné), hnát chudáka nemocného člověka před soud kvůli tomu, že není schopen zaplatit.

Chtěl bych říct, že vůbec nejde o zaměstnance ministerstva, se kterým jsem vedl tuto diskusi. Ten jistě postupoval správně a v jeho počtech všechno souhlasí. Mě nejde ani o návrh, jak postupovat lépe. Chci jen poukázat na skutečnosti, ve kterých to skřípe a zejména chci poukázat na to, že zákon se cítí být nadřazen etice. Na to obzvlášť pozor.