Pro mě jsou bratři Mašínové a lidé s nimi spojení hrdinové. Nemohu si pomoci. Asi je v tom i kus romantismu - představuji si, jak někdo uprostřed komunistické moci pozvedá nejen hlas, ale i zbraň. Je to čin hodný dona Quijota a myslím, že dnes už nikdo nechápe činy tohoto hidalga jako nějakou středověkou taškařici. Jistě - namítnete mi - na jedné straně je don Kichotství, na druhé straně jsou lidské životy. A je věru i málo jisté, zda to hrdinství přišlo ve správný čas a nezačalo se uplatňovat v době, kdy křižovatky k jiným poměrům byly už překročeny a většina národa sehnula hlavu a čekala...
Pan T. Zahradníček... píše: "Snaha zvrátit tuto v jádru politickou otázku partyzánsky byla pomýlená a napáchala víc škody než užitku". .Jinými slovy: hrdinové se objevili v nepravý čas. Jejich doba pominula, případně ještě nepřišla. K vyjádření odporu, ke snaze jít jinou cestou, bylo vhodnější postupovat jinak než cestou ozbrojeného odporu. Takto se z hrdnů stali vrahové, protože jejich ozbrojené akce byly dobově nepřiměřené.
Ale já bych řekl, že právě v tomto momentě se objevuje skutečné hrdinství. Hrdinou není podle mého názoru ten, kdo povstane mezi tisíci jiných, ale ten, kdo rozpozná bezpráví a umí proti němu vystoupit i tehdy, kdy většina mlčí nebo hledá cestu k přizpůsobení. Je mi líto neviných obětí, ale na druhou stranu nemohu tvrdit, že jejich vrazi nebyli obětí útisku, který je držel pod krkem a jejich zoufalá gesta si vynutil. Pohled historiků je arci střízlivý: Jejich vystoupení neodpovídá dobovému kontextu, jejich forma odporu nebyla volena adekvátně vzhledem ke kulturně dějinným souvislostem.
Přesto však mohu opakovat to, co jsem řekl v úvodu: pro mě jsou hrdinové. Nejsou možná dobří plánovači, neměli smysl pro dějinnou chvíli, ale prokázali odvahu i za ty mnohé, co jenom mlčeli. A přiznáme-li se k nim, říkáme tím něco i o sobě: pozor na nás! I mezi námi by se našel někdo, kdo by dokázal jít po krku tomu, kdo by nás chtěl o svobodu připravit. Nejsme všichni zalezlíci a pozorovatelé dějin.
T.Lajkep
