Jak moc je ve mě Karel Kryl.

Hodně. Možná víc, než bych chtěl. Tehdy na gymnasiu jsme hltali jeho písničky všichni. Největší svazák měl také nejlepší rádio a na něm jsme poslouchali kdy jen to šlo.

Pro mě Kryl znamenal hodně. Ne jenom jako zpěvák, ale jako člověk, který se nepokořil a střežil si svou hrdost. A ta hrdost spočívala v tom, že nezlokajštěl a jeho poselství v tom, že ani lákavé nabídky nesmí omezit naši svobodu. Když později mnozí mí spolužáci, kteří pohrdali komunismem stejně jako já, přece jenom pošilhávali po straně s výmluvou: "Mám ty schopnosti, tak když to jinak nejde, vykonám tu úlitbu", já zůstával na svém, protože mi K. Kryl příliš hluboko vězel pod kůží a styděl bych se, kdyby ten jeho ironický výsměch měl najednou patřit i mě.

Ale doba se změnila a já se teď často ptám, jestli přece jenom ten jeho pohled nebyl zavile přímočarý, jestli přece jenom nebylo na místě hledat kompromisy. Ti, kteří zamířili pod křídla strany, z ní při nejbližší příležitosti vystoupili a nedá se říct, že by to byli dnes bezzásadoví lidé, takové jednoduché rovnice v životě neplatí. Nicméně - ač poučen životem, přece jenom je ve mě K. Kryl stále, on totiž daleko víc pohrdal, než se mstil a nenáviděl. Tak i já, když vidím dnes  úlisné tváře těch s lopatami nebo zatím jen s malými lopatičkami na střádání kapitálku, pociťuji ze všech negativních citů nejvíce pohrdání. Není to asi správné, ale Karel Kryl je mi stále pod kůží, po dobu třiceti let jeho vliv sice slábl, ale neustal.