Nechci srovnávat, které náboženství je „lepší“. Mou otázkou je, co je životaschopnější a musím říct, že pokud sám Bůh není křesťan, nemá křesťanství v konfrontaci s islámem žádnou velkou naději.
Musím také dodat, že všechny ty řeči o tom, že islám je nyní v podobné situaci jako byli křesťané ve středověku a že je tudíž schopen podobného vývoje jako křesťanství, vůbec neuznávám a to jednoduše pro to, že to, co není stejné, nemá stejný vývoj. Mezi křesťanstvím a islámem je rozdíl, kdo ho nevidí, přehlédne Krkonoše a není tedy možné předpokládat, že pouhý čas je natolik silný faktor, aby si vynutil stejný vývoj. Dávno víme, že lidstvo nespěje k demokracii, že demokracie není nějaký ideální stav, ve kterém by mělo zakotvit lidské spění, a že další změny směrem k demokracii od islámu nelze očekávat. I fungující islámské státy jsou především diktatury. Křesťanství ztratilo svůj politický vliv již v počátcích takového úmyslu – tedy v bojích o investituru, kdežto islám tento boj vůbec nepodstoupil, protože náboženství jeho politiku formuje. Proto je v mnohém pohledu iracionální, nepředvídatelný, ale také úspěšný. Naše jediná naděje spočívá v tom, že jsou křesťanské zásady shodné s Božím záměrem, protože bez toho, že by je prosadila vyšší moc, nemají v konfrontaci s Islámem naději. Hůř jsou na tom i ateisté, protože zásady ateismu mohou prosazovat jen oni, a nelze přepokládat, že by jim v tom mohla pomoci nějaká vyšší moc ( i když „pán Bůh je také ateista“ – jak píše K.H.Borovský ). A jaké jsou ty „zásadní rozdíly?“
Jednak je to samotná podstata věroučných základů. V křesťanství jde o to, co Machar popsal jako „jed z judeji“. Křesťanství jde ve jménu Božím proti tomu, co se v přírodě přirozeně děje jde proti smrti, zániku, vyzdvihuje pokoru, sebezápor - chceme –li to obrazně přiblížit – žádné zvířátko by v přírodě neobstálo, kdyby se chovalo „křesťansky“. Opravdoví křesťané by v případě platnosti Darwinových zákonů už dávno vyhynuli, ale i mezi nimi existují takoví, kteří tyto křesťanské zásady neberou příliš vážně, vzešli ale z křesťanských tradic a stávají se z nich obránci křesťanství na tak dlouho, dokud si neosvojí tradice jiné. V jejich stínu a s jejich pomocí rostou a rozvíjí se ryzí křesťané – potenciální mučedníci - čekající na pomoc spasitele.
Stoupenci Islámu mají od Boha jiný úkol – dobýt svět a nastolit Islám. Opravdový křesťan žije nazíravý život – který tak vysoce vyzdvihl Tomáš Akvinský, Opravdový vyznavač islámu nic takového nepotřebuje, aby se přiblížil k Bohu. I velký džihád je boj s každodenními starostmi, křesťan je opouští a uniká jim cestou ponoření se do kontemplace, muslim jim čelí, ale nebojuje s nimi. Pro ateistu nebude problém přijmout islám, nebude se po něm chtít, aby věřil. Bude se po něm chtít, aby slušně žil, pomáhal chudým, soucítil s nemocnými a neprohluboval svůj náboženský život. Ostře formulováno – věřící muslim Boha nepotřebuje, křesťan je vyzýván aby cokoli dělá, dělal v Kristu.
Nyní ale je čas k odpovědi, zda máme povinnost jako křesťané pomáhat. Mnozí z nevěřících možná také tuto povinnost cítí, musím se přiznat, že nevím proč, od nich bych čekal spíše boj za „křesťanské hodnoty“. Ani křesťané zatím nenalezli na toto téma společnou řeč a tak k tomu dodávám pouze to, jak o tom uvažuji já.
Jsem křesťan. A křesťanství, to není zakotvení v tradici, to je živá víra, která reaguje na všechno, co přináší život. Jak je psáno: „ Hle, já stále tvořím a je to nové.“ Ne křesťanství neznamená bránit minulost, křesťanství znamená reagovat na současnost a usilovat o budoucnost. Křesťanství znamená následovat Krista a poslouchat jeho přikázání. A jedno z těch přikázání zní: „Kdo má nouzi od toho se neodvracej“ Celý nový zákon je založen na soucitu s bližním na snaze pomáhat potřebným, a to až k destrukci sebe sama – příklad dal sám Ježíš. Je opět psáno: „Ještě jsi nevzdoroval až do krve.“ Ano, Bůh po nás nechce, abychom bránili dosažené civilizační vymoženosti, Bůh po nás dokonce chce, abychom obětovali svůj život – „kdo miluje svůj život, ztratí ho, kdo obětuje svůj život pro mě, nalezne jej“ . V jiné části Bible nalezneme zcela jednoznačné – „Amen, pravím vám, co jste neudělali pro jednoho z těchto nejmenších, ani mě jste neudělali.“ Bůh nám nejen přikazuje pomáhat, ale zakazuje nepomáhat. To je být křesťanem, nejenom vyznavačem křesťanských hodnot.
Ano, vím. Hrozí nám rozpad civilizace, možná i války, násilná smrt naše i našich dětí. Ale přes to já jako křesťan musím poslechnout Boží výzvu. A přijmout všechna daná rizika. Tak jako Ježíš obětoval svůj život, tak nám byl dán příklad následování . I mě mrzí možné ztráty historických a uměleckých děl, i mě vadí ohrožení našich civilizačních vymožeností, i já mám strach o své i cizí děti, ale nic „ani hloubka, ani výška, ani blízkost, ani dálka nemůže nás odloučit od toho, kterého jsme si zamilovali“, tedy od Boha a jeho přikázání. Nikdy dříve nebyly jeho příkázání tak čitelné a nezpochybnitelné. Pomoci bližnímu. I kdyby celý okolní svět hlučel, a vyhrožoval, pro nás stále platí Boží zákon.
To je řeč ďábla – Braňte se. Nenechte si ukrást svou civilizaci, braňte život svůj a svých dětí. Braňte křesťanství kulometnou palbou do zoufalých a chudých lidí, ve jménu křesťanství opusťte vše křesťanské, máte právo se bránit. Nepřijímejte uprchlíky a zatvrďte svá srdce. To není útok na všechny, ty už ďábel stejně má, to je poslední útok na křesťany, snaha i z těch málo procent dostat svůj podíl.
Mnozí vidí právě v křesťanství zdroj potíží, tedy zdroj všech možných ústupků, které ve svém důsledku vedly k této situaci. Jiní poukazují na to, že bránit sebe a své děti, civilizační vymoženosti atd. je rozumné, a že křesťanství nejde proti rozumu. Naopak je nerozumné chtít zemřít, neboť smrt sice každého čeká, ale zkrácení života je určité zlo, které si většina lidí nepřeje.
Nejprve je potřeba říci, že ona zmíněná smrt, je tím limitem, hraniční možností, vytýčeným mantinelem, nikoli nutnou součástí každého dobrého skutku. Bylo by chybou se domnívat, že přemlouvám k sebevraždě a nerozumné oběti. Mluvím pouze o tom, jak se zachovat ve vyhrocené situaci.
Jiní citují Starý Zákon, ve kterém se hodně bojovalo a vyzývá se v něm k úplnému vyhlazení nepřátel. Myslím, že k tomu je třeba říci, že Starý Zákon slibuje kromě jiného i dobra časná, že tedy učí, jak bojovat, jak se oblékat, vymazuje hygienická, sociální i zdravotní pravidla atd, kdežto Nový Zákon slibuje dobra věčná a vyžaduje trochu jiné zásady. Ve Starém Zákoně je například uvedeno – „Oko za oko, zub za zub“, v Novém už je „Udeří-li tě ve tvář pravou, nastav i levou“. To samozřejmě neznamená nechat se tlouci a neohradit se, jak to udělal Ježíš ve Veleradě.
Jádrem všech úvah je ale toto: Více je třeba se bát zla duše, než zla těla, třeba smrti, zbavení vnějších věcí a podobně. Jak je psáno, „nebojte se těch, co duši zabít nemohou..“ V tváří tvář možným hrozbám tedy na nás dopadá bázeň a vybízí k činům. Jak praví sv. Tomáš: „Jestliže někdo z bázně, jíž uniká nebezpečí smrti, nebo jakémukoli jinému časnému zlu, tak že by činil něco zakázaného, nebo opomíjel něco, co je přikázané, je taková bázeň smrtelný hřích…“ Nám je přikázáno pomáhat a je to přímo v Božím Zákoně. Co jiného je rozdělení na dvě skupiny z nichž jedněm Pán říká: Pojďte ke mně, protože když jsem byl hladový, dali jste mi najíst, byl jsem žíznivý a dali jste mi napít, byl jsem nahý a oblékli jste tě…a oni mu řeknou – Pane, kdy jsme tě viděli…atd a on jim odpoví – Amen pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto maličkých, mě jste udělali. Ale těm druhým řekne – běžte ode mě, neboť jsem byl nahý a neoblékli jste mě, byl jsem hladový a nedali jste mi najíst…atd. a oni mu řeknou: Kdy jsme tě viděli..a neposloužili jsme ti…Amen pravím vám, co jste neudělali jednomu z těchto nejmenších, mě jste neudělali.
Ti další namítají, že se to má jako s nutnou obranou, že se máme bránit jako proti útočníkovi, který usiluje o náš život. K tomu je ale snadné říci, že pokud uprchlíci náš život neohrožují, je třeba jim pomáhat. V okamžiku, kdy to tak není, je třeba se bránit. Nikdo nenabádá k tomu, abychom se nebránili, když je to třeba, ale pokles naší životní úrovně ještě není důvodem k odmítnutí pomoci.
Ještě jiní dodávají, že křesťanství tímto postojem ohrožuje naši budoucnost v Evropě. Chtěl bych říci, že křesťanství v žádném případě nepřispělo k vytvoření této situace a není tedy pravděpodobné, že pokud by se chovalo jak se chovat má, přispěje k zániku Evropského dědictví. K tomu přispějí spíše polovičatá a nestatečná řešení, jakých jsme dnes svědky.
