F. Nietzsche a Panna Maria

Smrt Boha je pro křesťany jednou z nejdůležitějších spirituálních událostí. Bůh ale může zemřít i jinak, může se vytratit ze světa, odstoupit, nestarat se, Bůh může být "uzávorkován", poslán do důchodu a vůbec může končit tisícerými způsoby. Nikdy to ale není bez vlivu na nás samotné, Bůh a my jsme příliš úzce spjatí na to, aby se nás jeho smrt nějakým způsobem nedotkla.

Autor článkuNeznámý

Asi to bude dost nepatřičná úvaha, ale málo platné – něco mě napadá. Představuji si bouřliváka Nietzscheho, jak se ohání kladivem a nadělá kolem sebe spousty filosofického nepořádku, který po něm další generace filosofů sbírají s velikým apetitem a Pannu Marii, která sice kolem sebe nerozhazuje rukama, ani nepronáší kdo ví jaká moudra, a přece na sebe strhává pozornost národů. Ale budiž, vždyť přece nejde o slova, která jeden řekl a druhý ne, v této úvaze mě jde o ztrátu Boha, kterou oba pocítili. Zatímco Nietzschova „smrt Boha“ provází generace současných neznabohů, smrt Boha v mysli Pany Marie je zdrojem hluboké křesťanské spirituality. Jak je možné, že stejná smrt má tak nesmírně odlišné vyznění? Jak je možné, že alespoň v tomto bodě se Nietzsche a Pana Marie nesetkávají a nepodávají si ruce řkouce: „Upřímnou soustrast“

Dejme tomu, že oba dva vycházejí ze stejného bodu. Oba myslí na Boha. Oba o něm uvažují velmi silně, myslí na něj dnem i nocí. Nietzsche si je vědom, že myšlenka na něj může být tak silná, že plodí jeho existenci, která dává smysl všemu jednání, všemu bytí, veškeré kultuře, jazyku, zvyku, morálce. A pak najednou Bůh umře. Připusťme, že je to možné, že je možné, aby umřel Bůh. Pro Nietzscheho stačí, když na něj přestaneme myslet, když se najednou objeví jiná alternativa, nebo když zkrátka jenom pochybujeme, že je, nebo když se ukazuje, že nemůže být takovým, jak jsme si o něm mysleli, zkrátka – nastupuje poctivá úvaha o tom, jak to s tím Bohem je. A začátek takových úvah často plodí Boží smrt, protože není možné, aby se během jakýchkoli úvah neobjevily závažné rozpory. Bůh umírá jestliže není vzýván, pouze nazírán. Jak praví Básník: „Přemíra nazíravosti jde na obrazy s nožem.“ A Nietzsche jde pánu Bohu po krku a to dost zostra. Ne, že by proti němu něco měl, ale ví, že myšlenka na něj plodí jeho existenci a jde na věc zkratkou – Bůh je mrtev. Tak a co teď…

Jak je to u Marie? Řekněme si rovnou, že i ona prožila „smrt Boha“ – alespoň na tři dny. Vždyť Ježíše ukřižovali a on opravdu fyzicky zemřel. Dali jí ho do klína a ona viděla jeho mrtvé tělo. Nic ji neopravňovalo se domnívat, že to tak nezůstane nastálo. Jenže v čem je rozdíl? Marie věřila dál! Jak absurdní situace – ona víc než Nietzsche viděla smrt Boha. Měla ji přímo před sebou, přímo před očima a přesto v této situaci nepřestala věřit. Tedy – nemyslím, že to víme, ale dá se to předpokládat – toto nám příběh o Marii chce říct. Bůh umírá, jeho existence končí a ejhle – víra trvá dál!

Pro nás Křesťany není smrt Boha důvodem ke ztrátě víry. My dobře víme, že Bůh neumírá, ale umíme si představit stav, kdy je pro nás mrtvý a nic nám neříká. Umíme si představit stav prázdnoty, zmaru, pochybování a ztráty iluzí o mravní hodnotě křesťanství. Ti, kdo byli vzorem, mohou zklamat. Ti, kdo měli vést, mohou tápat, V tomto nekonečném světě není jistota vůbec v ničem a chtějí – li nám jiní namluvit, že Bůh je mrtev, že nepřežije naši dobu a nové technologie a cesty do vesmíru a výzkum hmoty, pak můžeme říct jen jediné. Víra mrtvá není. Jdete na to špatně. My křesťané máme se smrtí Boha svoje zkušenosti a víme o co tady jde. A vy si radši přečtěte Hrad v nitru, a snad nahlédnete důvod, proč Vám Bůh zemřel.