Darebáku, ty kradeš nad svou šarži!

Tento slavný Gogolův výrok z úst krajského gubernátora ze hry Revizor, se mi vždy vybaví, když čtu o aférách našich politiků a vlivných státních úředníků. A neustále se mi honí hlavou: Proflákly se tyto aféry pro to, že tito popustili otěže svého apetitu nad míru únosnou jejich postavení, nebo z důvodu demokratických mechanismů, kdy jedna strana hlídá druhou, avšak nikoli z důvodu "vyšších mravních proncipů" ale především pro to, aby získané informace zúročila ve volebním klání?

Říkal Tristan Tzara - přední dadaista: "Lidé jsou chudí, protože jeden druhého okrádá."

Zkusme vyjít z této dadaistické premisy. Hned zpočátku by se dalo namítnout, že chudí nejsou všichni. Někteří jsou bohatí. Někteří hodně. Takže co s tím? Jsou chudí lidé chudí, pro to, že málo kradou? Nebo kradou jen na úrovni své šarže, takže jim zbohatnutí nehrozí? Jak je to zajímavé postavit ekonomiku na principu vzájemného okrádání. Zajímavé a typicky dadaistické.

Zkusme si představit chudého člověka, který se chce dostat někam výš. Co mu tedy zbyde, začne krást víc, než se na chudáka sluší. Pak si to půjde odsedět, nebo se vypracuje. Je vůbec možné zbohatnout, aniž bychom někoho neokradli? Marx tvrdil, že to v třídně rozdělené společnosti vlastně nejde. Že bohatnutí je částečné zabavení  nadhodnoty, kterou do zboží vkláda někdo jiný. Takže se to týká i poctivých zisků. Co s tím?

Filosoficky vzato - nejde zbohatnout jinak, než na úkor někoho jiného. V případě obvyklém je ten někdo jiný člověk, v případě nemémě obvyklém je tím druhým příroda.

Můžeme bohatnout jen expluatací přírody, nebo druhých lidí.

Námitka: Lidé jsou součástí přírody.

Odpověď: ano, ale díváme se na problém z hlediska hromadění zisku, kde s přírodou a s lidmi jsme nuceni zacházet přece jenom jinak. K lidem hovoříme, působíme na ně reklamou, přemlouváme je, snažíme se jim vnutit pocit, že něco potřebují. Přírodu nepřemlouváme, přírody se neptáme, přírody se zmocňujeme. Aby si to někdo nebral celými hrstmi, máme na to pravidla. Ta pravidla umožňují například těžit ropu naftařským společnopstem, aniž by se někdo ptal, jaký na to třeba já mám názor. Na základě těch pravidel má nakonec přece jenom někdo nárok na plné kapsy a jiný se jde pást.