Totiž – jak se to vezme. Máme po volbách a je potřeba sestavit vládu a řešit mnohé věci, především zaměstnanost, zdravotnictví, ekonomiku, školství, hospodářství a tak dále. O čem se však opět nejvíc mluví, to jsou církevní restituce, jako by řešení tohoto problému s sebou neslo řešení i těch ostatních
Každý ví, že je to jednoznačný populismus, že to není věc, o kterou bychom se nyní měli starat, no ta bene, když už to všechno prošlo ústavním soudem a na politické scéně to vyvolává úplně zbytečný nesoulad. Je to skoro tak, jako by se strany připravovali na další volby a rozsévali další sliby. I ti nejzarytější odpůrci církevních restitucí musí přece uznat, že teď po volbách jsou tu i jiné – důležité a možná důležitější výzvy, o kterých by se mělo intenzivně jednat. Já také nejsem zastánce restitucí, ale to, jak mnozí politikové akcentují toto téma, je důkazem toho, že vlastně nemají žádné jiné. Totiž, ne že by nebylo, ale řešit zdravotnictví je mnohem těžší oříšek, než vykřikovat o nenažraných prelátech. Ti husité uvnitř nás na toto téma slyší, a jak víme z historie, jsou ochotni zdevastovat celou svou vlast, než popřát církvím materiální zajištění.
Chci říci jen jedno. Církevní restituce je jedna věc, a druhá věc je, jak se toto téma využívá. A pro ty, co rádi vzpomínají na Jiráska a Vávru: Proti církevnímu majetku brojila bohatá šlechta, ne pro to, že jej chtěla rozdat chudým, ale že jej chtěla uchvátit pro sebe. A vy si vážně myslíte, že kdyby se církevní restituce neuskutečnily, že by z toho něco káplo i nám?
