Nic proti jaru. Už se velice těším, až se začnou krasavice vysvlékat a ptáci řvát za okny od časného jitra. Jeden mindrák na jaře však mám. Kytky.
Jako lačný kocour chodím v lednu v obchodech kolem všemožných regálů se semínky, cibulemi i sazenicemi. Nedá se jim vyhnout. Po řadě trpkých zkušeností, kdy mi z truhlíku nevylezlo vůbec nic, však tohle zboží hrdě ignoruji. V lednu i v únoru. Jenže jakmile začne slunce trochu víc pálit, popadne mě tak silná vlna nadějného optimismu (často nechápu, z čeho?), že nějaká semena koupím. Barevné obrázky názorně ukazují, co mně všechno vyroste. Jaká nádhera! A ty barvy květů…
A tak zaseji a těším se. Jenže: když zalévám často a hodně, kytky uhnijí. Když nezalévám, uschnou. Když přece jen něco vyleze, připomíná to tenké zelené nitky s několika ubohými lístečky. Když se přeje jen trochu vzpamatují, přes veškerou péči mám v truhlících samé ohlozky.
Kamarád Vašek je jiný kabrňák. V sudu na zahradě nechává celoročně kvasit králičí bobky. Když je míchá, puch je nevábný. Ale ty zázraky, když tímto hnojivem podlije sazenice. Když jsem si ale něco od kamaráda hnojiva dovezl, akorát jsem si propálil nové triko.
Vašek má první jarní domácí zeleninu v širokém okolí. Žádnou španělskou chemii. A tak s ním občas vezu kárku plnou zeleniny do Zeleniny nebo do místní školky, aby děti měly vitamíny. A dušuju se, že pěstování a zahradničení nechám vyvoleným.
Jenže dle neklamných známek to vypadá, že nás opět čeká jaro. Děvčata se vysvlečou – to je jasný. Ptáci budou řvát o překot, až budu nad ránem naštvaně zavírat okno a cpát hlavu pod peřinu. A přiznám se, ale nikomu to neříkejte: zase jsem už něco zasadil. Dokonce už na podzim! Cibulky jsou zatím zcela schované v hlíně v květináči a mají zimní klid. Samy tomu možná nevěří, že brzy vylezou a vypučí. Já taky ne! Ale opět se účastním a jsem v naději…
