Když se kouřily gypsové dýmky, fidibus byl papírový smotek, kterým se v dýmce zapaloval tabák. Tato informace je mi poměrně k prdu, ale přesto z ní mám neskutečnou radost.
Důležitou informaci mám z knihy Tučná linka černou tuší, ve které kreslíř Jiří Winter alias Neprakta vzpomíná na život.
Také jsem se konečně dočetl, proč je nepřehlédnutelným symbolem pařížského Moulin Rouge (v překladu Červený mlýn) větrný mlýn. Vždy mě to udivovalo: obrys větrného mlýna téměř uprostřed Paříže, navíc jednoznačně spjatý s neřestí. A ejhle: vysvětlení je velmi jednoduché. V dávných dobách byly na Montmartru větrné mlýny, ve kterých se mlelo zrní. Všechny mlýny současně sloužily jako bordely. Zatímco mlynář mlel obilí, sedlák čekal a mohl si mezitím zařádit s prodejnými krasavicemi. Nakonec mlýny byly otevřeny pro každého, kdo si chtěl užít, aniž by s sebou nutně musel tahat pytel s obilím. I když samozřejmě docházet za povětrnými děvčaty bez pytle je taky blbost…
Od těch dob se ve Francii říká „comme dans un moulin“ ve smyslu „přijďte a buďte tu jako doma“. Tato zásadní informace je z knížky Obnažená Paříž autora Stephena Clarke. Ať mi nikdo netvrdí, že knížky jsou mrtvou a překonanou záležitostí, když všechno je na netu… Navíc se mi tyto informace zdají mnohem podstatnější, než to, kdo právě šuká mediálně profláknutou Agátu nebo Yvetu…
