Vedení přes Kamčatku

Tak jsem zjistil, že už volám sám sobě. Připomínám tak moji skvělou babičku z Kratonoh, která na tom byla podobně.

Šla pro něco do komory a cestou zapomněla, pro co vlastně šla. Tak se musela vrátit zpátky k plotně, vzpomenout si, co potřebuje, a jít znovu. Vždy se tomu smála, jak je to stáří zábavné.

Já teď rovněž stále něco hledám. Teď například jedno CD, o kterém stoprocentně vím, že ho „někde doma“ mám, ale přesně nevím, kde. Ještě horší to je, když si někam odložím mobil a potřebuji telefonovat. Hledám, převracím věci, mrknu do ledničky i do špajzu, rovněž se podívám mezi hrnce. Mobil nikde. Celou anabázi bytem podniknu znovu. Nic. Vezmi klíčky a zajdu se podívat do auta. Nejen na sedadlo, ale i pod sedadlo a pod auto. Občas mi při vystupování z vozu něco z kapsy vypadne. Jednou dokonce peněženka.

Jel jsem koupit nějakou dražší věc, takže byla poměrně naditá. V Chrudimi na náměstí jsem vystoupil a chvátal něco zařídit do místního muzea loutkářských kultur. Když jsem se po hodině vracel, už zdálky jsem spatřil u svého auta peněženku. Jak jsem přicházel blíž, zdála se mi povědomá. No jasně! Zdvihl jsem ji a mrkl se, kolik mi „vybrali“. Ani korunu; bylo v ní všechno! Dodatečně děkuji chrudimákům, že jsou poctiví nebo že mají špatné očí lékaře.

Ale zpátky k mobilu. Nikde není. Ani na těch nejneobvyklejších místech. Beru proto sluchátko od pevné linky (stále ji držím kvůli internetu). A pak s lehce přihlouplým pocitem volám sám sobě. Obvykle se mobil ozve z místa, kde bych to vážně nečekal. Děsím se však doby, až se neozve vůbec.

- Jo, to znám, usmívá se kamarád. – My staří a bohatí už máme vedení přes Kamčatku.

Takže jsem zatím klidný. Mnohem horší časy nastanou, až to bude přes Austrálii přímo od protinožců!