Soudruh úd

Nemaje co lepšího na práci, přemýšlel jsem o další pozemské nespravedlnosti. Ženské pohlavní orgány jsou integrovány (tvoří jeden funkční celek) přímo v těle a tvoří nedílnou součást jejich interiéru. Chlapi to mají jiné, náš soudruh úd je vyloženě externí záležitostí.

Žije svým nezávislým životem a často se nedá donutit k poslušnosti ani cíleným racionálním příkazem z vyšších sfér mozku. Pokud socháte, zobrazujete či fotíte nahého chlapa – a není to určeno přímo k pornografické produkci – je nutné, aby dotyčný orgán pouze visel. Jenže to je svým způsobem diskriminace, protože jeho pravou podstatou je být nalitý (samozřejmě nikoliv alkoholem), rozsévat a oplodňovat. Přitom instrukce jasně říkají, že pokud ho obrazově zaznamenáme v té přirozené živočišné síle, nemůžeme ho veřejně publikovat a jít s tím mezi slušné lidi.

I když vážně nejsem homosexuál, musím přiznat, že i tato zdánlivá maličkost patří k současné diskriminaci mužů. Nazí muži se musí na veřejnosti prezentovat jako neaktivní (svěšení) a tudíž téměř bezpohlavní jedinci. Copak jsme ale andělé?

Emancipace nás i v tomto zahnala do kouta a snaží se z nás udělat ochočené impotenty. Přitom ze všemožných trafik a stánků s tiskovinami na nás mrkají všemožné dámské kočičky, bobříci a další kožešinová „zvířátka“. Pak je ovšem opravdu pošetilé, že normální chlap se (mimo pornoprůmysl) nemůže prezentovat ve své přirozenosti a se svým aktivním soudruhem údem. Slovo „soudruh“ používám z hlediska toho dávného významu; nemá to nic společného se soudruhy komunisty, s KSČ ani s tou „obrozenou“ současnou stranou bolševiků. Například výraz „můj soudruh pes“ bylo označením blízkého partnerství, kamarádství a spřízněnosti, a nikoliv jako nadávka či to komunistické oslovení.

Samozřejmě chápu, že ani soudruh úd není vždy ztopořen a akční. Jenže pokud se ženy neustále prezentují se svými poloodhalenými stehny s módou minisukní a různých rozparků, bylo by spravedlivé, aby i muži mohli ukázat víc, než jen pasivní postoj „zdrceného impotenta“. Přitom už vše na tomto světě bylo: například ve starém Řecku i v jiných společenstvích byl aktivní falus symbolickým dárcem života, úrody, hojnosti. Zato v naší vyspělé společnosti se předstírá, že ho vůbec nemáme. Je to nespravedlivé a lžeme si do vlastní kapsy. Pak se nedivme, i že v této sféře jsou ženské na koni a pokud se náš soudruh úd zrovna nechová na veřejnosti dle bontónu a snaží se za každou cenu zviditelnit, dohání nás tím do velice nepříjemných a trapných situací. Navíc jsme okamžitě v očích žen (například na nudistické pláži) středem ironických poznámek, smíchu a svým způsobem opovržení. Když se však stane to samé v intimním prostředí, ale opačně (soudruh úd patřičně a rychle nezareaguje a je stále „chcíplej“), opět zažijeme ironické poznámky, smích a jisté opovržení. Často nezaslouženě. Ani v této oblasti to nemáme lehké a jednoduché!

Je na čase, aby byl soudruh úd prohlášen za mužskou ozdobu v jakémkoliv stádiu a nebyl tak úporně a systematicky diskriminován. Protože, jak jsem se již zmínil v úvodu, sám často neví, jak se právě zachovat. Hlavním mozkem se přitom příliš kočírovat nedá. Tím nás dohání do velice nepříjemných situací, až jsme díky tomu opět za pitomce… Ale proč se mají nazí chlapi oficiálně stále cpát do kategorie „povadlý pasivní hrdina“, když teprve se svým ztopořeným mužstvím jsme jaksi kompletní? Bylo by to férové a spravedlivé, protože ani těch „akčních situací“ není v našem životě zas tolik. Tak třeba jen proto, abychom jednou měli aspoň nějakou památku na staré dobré časy…