Ve fotografickém světě frčí nový pojem: selfie. Je to autoportrét, tedy portrét sebe sama, který si osobně vyfotí majitel ksichtu.
Sice nechápu, proč si většina lidí myslí, že fotografování mobilem je stejně kvalitní jako fotografování drahým foťákem (a obchodníci s mobilními telefony v tom zákazníky velmi nekompromisně utvrzují), ale budiž. Na internet či do mobilu taková fotka stačí. Když si tedy natáhnu ruku (alespoň jednu musíte mít patřičně dlouhou…), koukám na display či LCD obrazovku mobilu, zakomponuji si vlastní ksicht, aby byl jakž takž uprostřed, a stisknu spoušť, vytvořím selfie. Pokud se vás do záběru vejde víc, tím líp. Musíte se ale hodně nalepit na „fotografa“, který hodlá selfie, tedy společný portrét zvěčnit.
Autoportrét z vlastní ruky se vyznačuje tím, že díky širokoúhlému objektivu máte lehce zdeformovanou hlavu, vystouplý obrovský nos a výraz zoufalce. A protože nemám rád v češtině cizí slova, navrhuji, aby se termínu „selfie“ říkalo po našem „fotodržka“.
Takže na síti i v mobilech budeme sdílet „fotodržky“ svých kamarádů a kámošek, které pořídili metodou autoportrétu a z nepochopitelných důvodů je rozesílají po světě dalším kamarádům a přátelům.
A jen poslední poznámku: opět jako obvykle výraz fotodržka není nic nového pod sluncem. Když fotografie ještě byla v plenkách, trvala expozice několik hodin. Později se sice doba zkrátila na minuty, ale aby obrázek nebyl rozmazaný, při fotografování portrétů se zcela legálně používala tzv. hlavodržka. Tedy pevný kovový svěrák, kterým se nenápadně zezadu upevnila hlava, aby se portrétovaný ani nepohnul.
Z hlediska jazykového hlavodržka byl stojan na udržení hlavy po delší dobu fotografování v naprostém klidu. „Fotodržka“ je pak můj český výraz pro ten šílený pojem selfie, tedy obrazové sebezprznění.
