Na venkově je soužití s domácími mazlíky jaksi samozřejmé. Vím to, protože jsem podstatou venkovan.
Situace, kdy kočka vyskočí na stůl a papá se svým páníčkem z jednoho talíře, znám moc dobře. Jenže, pokud si vzpomínám, venkovské kočky byly mnohem méně vybíravé než ty z města. Celá generace koček bez problémů pojídala „zbytky od oběda“ (pochopitelně porci dostávaly na misku jako první, protože by s nimi nebylo k vydržení). A navrch si často venku odchytily i nějakou myš či opeřence. Pokud se ještě chvíli hýbal, tím líp. Aspoň byla zábava a bezvadná hračka, než ji šelma definitivně sežrala.
Ve městě to je jiné. Tady kočka bytová nespatří živou myš za celý svůj dlouhý život. Navíc se, potvory, nějak rozmlsaly a domácí stravu ignorují. Moje kočka Eliška nežere ani skvělou bramboračku, ani můj vyhlášený gulášek. Má oblíbené kapsičky tří značek. Samozřejmě ty, které patří mezi nejdražší. Když koupím jiné (často mnohem levnější), dělá drahoty. Nemám nervy se dívat na nespokojenou umňoukanou kočku. Párkrát mě už dokonce donutila některé kočičí speciality vyhodit. To já si takový luxus nedovolím!
A že se mnou kočka jí u jednoho stolu? To je samozřejmě pomluva. Jen máme rituál, který ji nemohu po dobrém odnaučit. Když cokoliv dám na stůl a začnu jíst, kočka zavětří. Probudí se i z nejhlubšího spánku (za což ji docela obdivuji). Vyskočí na stůl a jde se podívat, co mám dobrého. Jako bych jí vyžíral její kapsičky a ona to šla zkontrolovat. Zastaví se nad talířem, lehce vše očichá a jde spokojeně po svých.
Já takový nejsem a při jídle ji neruším. Ale přiznám se, že si někdy přivoním k jejímu žrádýlku též. Protože například drůbeží výběr v želé voní obzvláště svůdně a lahodně. Zlí jazykové přesto tvrdí, že se mnou kočka jí u jednoho stolu. Tímto vše rezolutně popírám! Nevěřte všemu, co o mně lidé napovídají.
Vše mi navíc připomnělo starý vtip kreslíře Vladimíra Jiránka, který se skládal z několik obrázků. Urostlý chasník mlátí svého souseda, který tvrdil, že doma jedí chrousty. Když mu dá po hubě, kráčí domů. A žena na něho volá:
- To je dost, že jdeš! Chrousti už jsou skoro studený…
