Retro vlna (retro = něco, co se vztahuje ke konkrétnímu času a opakuje se) zasáhla nejen módu, ale mnoho dalších věcí.
Pokud chcete zažít retro na cestách, je dobré navštívit Rumunsko. Tento víkend jsem měl tu čest narychlo přejet autem z Hradce Králové do Bukurešti a zpátky přes pohoří Jižních Karpat. Hodně jsem spěchal, takže na velké rozhlížení to nedalo. Ale pár dojmů si přivážím. Je trochu rozpačité, že Rumunsko je členem EU. Nic proti slušným Rumunům, ale stále mám takový neodbytný pocit, že podobní partneři Evropskou unii poněkud degradují. To samé ale mohu obratem napsat i o Česku a vyvolat tím obrovskou diskusi. To ale nechci. Jen musím připomenout, že právě v případě Rumunska se nejdříve musí výrazně odlišit slušní domorodci od místních neurvalých podvodníků, mafiánů a kšeftařů. Pokud se to podaří, tak právě zde pak asi čeká RETRO, na jaké se nezapomíná. Věřím, že i v tom dobrém slova smyslu.
Ideální jsou k tomu nepochybně právě ty Jižní Karpaty. Příroda tam je i z dálky nádherná a dává tušit, že pokud nechcete, nemusíte během výletů potkat ani živáčka… Rumunský venkov – to jsou především polní práce s vybavením, které připomíná začátek minulého století u nás. A to je hodně lákavé, aby si pamětník znovu připomněl a oživil neopakovatelné „prázdniny na vsi u babičky“ před mnoha desítkami let… Zdá se, že v Rumunsku je můžete zažít téměř v autentické podobě.
I na hlavních silnicích nečekaně potkáte dobytek, který má přednost. Lépe řečeno, chtějte na krávě, aby počkala ona! Na nejnižším žebříčku jsou pak nepochybně rumunští psi. Mnoho opuštěných tvorů bezradně pobíhá okolo silnic, mnoho jich leží usmrcených auty v příkopech. Dopravní předpisy se tam na první pohled příliš nedodržují. Kdo má silnější vůz, jede. Zprava, zleva, jak je kdo rychlý a pohotový. Na většině silnic totiž nejsou ani vyznačené pruhy. Téměř o život je pak obyčejný přechod silnice. Jasně je dáno, kdo je zde pánem, takže i když chodec v pudu sebezáchovy běží nejkratší cestou na druhou stranu, většina Rumunů za volantem ještě přidá plyn, aby dostal za vyučenou! Místní „kamioňáci“ – to je kapitola sama pro sebe! Přesto mě Rumunsko (venkov a příroda) zaujalo a rád bych se sem na pár dní vrátil. Poznat krajinu a především lidi.
Příroda zde skutečně voní! Po seně, po obilí, po řece. Stále je zde možné potkat mnohočetné rodiny rumunských cikánů, kteří se svým koníkem a povozem jedou krajinou. Bůh ví, kam. Obyčejní lidé se stále scházejí v podvečer na lavičkách před domy, aby si sdělili novinky. A docela je cítit taková uvolněná sousedská pohoda. Kupodivu brzy ráno okolo čtvrté byl všude po vsích už čilý ruch. Zato večer je mnoho domů bez jediné rozsvícené žárovky. Copak asi lidé dělají? Spí? Mám i další otázky. S místními si sice příliš jazykově nerozumíme, ale přes italštinu to prý jakž takž tak jde. Nevím, ale rád bych to zkusil osobně.
A proto se ptám čtenářů, kteří mají s cestováním po rumunském venkově své zkušenosti. Stojí opravdu za výlet či dovolenou? Je to hodně nebezpečné? Nebo se dá zažít v Rumunsku opravdu pravé venkovské retro, aniž by vás někdo napálil a okradl? Pokud mi napíšete, budu rád. Zajímavá místa v Evropě výrazně znehodnotil masový turistický ruch „na povel“. - Tam se dívejte, tam jděte, tam nechoďte!
Zato Rumunsko a Jižní Karpaty se mi zdají být stále turisticky nedotčené a tím i lákavé. Osobní časová volba o dovolené a svoboda v poznávání mě láká mnohem víc než bombasticky napomádovaný showbyznys pro mezinárodní turistickou klientelu včetně nabídek rozmanitých „animací“ a „neopakovatelných zážitků“. Mám dojem, že právě Rumunsko je takovým nenápadným utajeným trumfem. Nebo je opravdu charakteristické a zajímavé pouze hrabětem Drákulou?
