Příliš velký vodák nejsem, protože mám hodně velký respekt z vody. Oprávněný. Přesto jsem se nalodil a vypluli jsme.
Divoká Orlice byla spíše klidná a vstřícná. Občas jsme drhli dnem o dno, takže jsem jako háček musel vyskočit a táhnout loď na hlubší vodu. Stále se jede zarostlým korytem, ale požitek to je. Zhruba tak na dvacet minut. Když jsem se dozvěděl, že pojedeme cca šest hodin, protáhla se mi čelist. Jestli se navíc „uděláme“, nechce se mi v mokrém sedět v lodi a kochat se stále stejnou scenérií. Naštěstí jsme se „neudělali“.
Jiní vodáci nás zdravili „Ahóóój!“ a my jsme také volali „Ahóóój!“, až mě bolela huba. Občas volal „Ahoj“ i naštvaný rybář, kterému jsme plašili ryby. Tak to prý má mezi slušnými vodáky být. Na dvou zastávkách u břehu jsme popili a jeli dál. Zvládli jsme to za čtyři hodiny, což se mi i tak zdálo nekonečné…
Když se jede po „oleji“ – tedy stojaté vodě – makáte jako šrouby. Když však řeka dostane proud, dělá si s loďkou, co chce. Často jsme se nechtěně otočili čumákem dozadu (asi se správně říká přídí vzad), ale jakž takž jsme to přežili. Tedy aspoň já – suchozemec. Mladí jezdí na vodu rádi a prý si ji hodně užívají. Tak jsem se také snažil „užívat si“ až do podvečera, než vyletěli komáři. Naštěstí jsme se už tou dobou blížili před jez do Albrechtic. Naštěstí je nesjízdný.
Zakotvili jsme, vyčistili plavidla a zavolali do kempu, aby si přijeli pro ně přijeli. Společně jsme se svezli zpátky do Kostelce, vyzvedli auto a frčeli domů do Hradce Králové. Syn se cestou ironicky smál, že některými místy dnes projíždí už popáté (dvakrát vlakem, jednou na lodi, dvakrát autem). Ale to je osud, když má tátu ťululum. Ztahaní jako koně jsme se rozloučili a já si šel léčit namoženou ruku.
Je ale pravda, že od té doby jsme se několikrát sešli, abychom první prázdninové putování zhodnotili, zapili a zavzpomínali, jaký to byl báječný výlet. Vlastně jo; byl to fakt hodně povedený výlet a těším se na další…
