Prasák se nasák…

Dnes někdo vzpomíná se skřípěním zubů, další u novodobých koryt si ale určitě nestěžují. A mladá generace ví prd a vůbec ji nezajímá, jak to bylo před 17. listopadem, kdy se dělala demokratůra, aby se odstranily rudé svině.

Nemíním přidávat další žvásty o tomto tématu. Jen dvě vzpomínky. Marta Kubišová v naší rodině nikdy nepřestala zpívat, protože táta si kupoval za relativně svobodných časů šedesátých let minulého století všechny její desky a pouštěli jsme je dle sentimentu, nostalgie či nálady. Že je paní Kubišová stále OK a zpívá, mě těší. První úspěch sameťáckého převratu!

A ten druhý? Při natáčení koncertu Vitat vita (Ať žije život) pro postižené v Olomouci (přesný letopočet se mi už hledat nechce) jsem poprvé viděl v zákulisí na vlastní oči Karla Kryla. Popíjel (jako všichni muzikanti v zákulisí), ale například s Janem Nedvědem se tam moc nebratříčkoval. Držel si odstup, byl pro nás polobůh a živá ikona.

Když měl jít na jeviště, už trochu vrávoral. Bavil jsem se s ním tom, že jeho písničky budeme natáčet a jak to uděláme technicky. Když za bouřlivého potlesku ohlásili jeho jméno, přišel ke mně a provinile zašeptal: „Prasák se nasák!“

Poté vyšel na jeviště a předvedl profesionální výkon. Bohužel, za pár let střetů s „českou povahou“ zemřel. A já dodnes používám jeho krásné přiznání, když se občas (pravidelně) nasáknu a jsem za prasáka…