Občas jsem okolím považován za takového – no, prosťáčka. Aby mi známí ulehčili život, často mě něčím obdarují, nebo mě někam pozvou, abych měl radost ze života a necítil se tak sklesle, povadle a izolovaně.
Naprosto sice nechápu, kde se jejich samaritánství vůči mé osobě vzalo, protože já osobně se považuji za poměrně spokojeného muže. Ale teorii jim nevyvracím, když mají potřebu konat dobré skutky. Jen vůl by nebral! Z výše popsaných důvodů jsem obdarováván nejvíce o Vánocích, kdy lidé jsou citově rozjitřeni a křesťanská morálka jim velí konat dobré skutky, i kdyby nechtěli. Pravidelně tak získám několik druhů bramborových salátů a krabice vánočního cukroví. Osobně mám sladké rád; dobrovolně pozřu i buchtičky se šodó, krupicovou kaši s kakaem či nudle s mákem. Zato o Vánocích dostávám nad plnými stoly vánočního cukroví na vše sladké záklopku a alergii. Teprve po Novém roce opatrně začínám vyjídat největší dobrůtky. Nejprve vanilkové rohlíčky. Když dojdou, dostane se i na horší kousky. Například na pracinky. Do Velikonoc se pak vyjí i to, co bych v časech hojnosti ani neolízl.
Když bylo vloni nejhůř a jaro téměř pučelo za oknem, došlo i na koule. Takové malé kuličky, které mi připomínaly oblíbenou pochoutku z dětství – vystřelované těsto. Sice již byly lehce natvrdlé, ale to jsem já taky. Dokonce nevypadaly ani příliš vábně, ale já byl vychován, že se nic nesmí vyhodit. Pozřít to šlo. Navíc mě velmi zaujala mazlavá zelená náplň uvnitř. Že by pistácie? Ochutnával jsem, olizoval, hodnotil, ale k žádné konkrétní chuti se nedostal. Nebylo to ani dobré, ani nedobré. Sakra, co ještě bývá zelené? Přitom to musí mít nějakou chuť, protože když dovnitř nevidíme, zelená náplň není jen na ozdobu. Dojedl jsem poslední povánoční kouli, ale nepřišel vůbec na nic.
Když jsem po pár dnech potkal cukrářku, která mi koule před Vánocemi věnovala, hned jsem se zajímal o nevšední náplň.
- Co v tom, proboha, bylo?
Mirka se zarazila:
- Tys to dojedl až teď? A neměl jsi to ani v ledničce?
- Copak se trvanlivé vánoční cukroví dává do ledničky?
- No, právě tohle nebylo příliš trvanlivé. Byly to šlehačkové kuličky s datem spotřeby nejlépe do druhého dne.
- V tom případě mi to měl někdo říct!
Opět jsem byl za prosťáčka. Kdo se může pochlubit, že pozřel zelenou šlehačku, relativně si pochutnal a dosud žije? Mimochodem, od té doby nějak nemusím ani pistácie. A už vůbec ne povánoční cukroví, které se dojídá až těsně před Velikonocemi.
