Čím to, že některá zvířata (lidi nevyjímaje) by nejraději jen žrala a žrala? Moje kočka Eliška stojí poslední dobou u misky téměř nepřetržitě. Dělám, že ji nevidím a ignoruji ji.
Naučila se však zoufale mňoukat, zejména před návštěvami.
- Mňau mňau mňáááuuuuu…
- Nemá ta kočka hlad? ptají se nenápadně hosté.
Co jim mám vykládat? Před jejich příchodem si vymručela už druhou porci masíčka v želé a já podlehl, aby byl klid. A pak mě takhle nepokrytě vydírá!
Obvykle ji popadnu a dám každému hostu potěžkat, jak je číča tlustá. Nikdo mi sice příliš nevěří, zato všichni jsou pokryti šedými kočičími chlupy, které se nedají odstranit ani lepivým válečkem. Aspoň zas bude chvíli moje domácnost bez návštěvníků. Jenže co s kočkou, která se neustále tváří, že od Vánoc nežrala?
Někdy jsem tvrdý a neustoupím. Špunty do uší a hlasitá hudba kočku zvukově vyzmizíkuje. Jelikož to je inteligentní kočka, ví, že ji neslyším a přestane mňoukat. Urazí se a někam zaleze. Jindy podlehnu.
Jenže neustále čtu odborná doporučení, která jednoznačně praví, že domácí zvířata se nemají přežírat a mají být fyzicky i duševně aktivní, aby netloustla. Stejně jako lidé!
- Nežer! Budeš obézní. Brzy umřeš, vysvětluji kočce. - Trochu si zasportujeme.
Pak lítám po bytě s provázkem, na jehož konci je uvázaná papírová myška. Eliška neběhá, zato napjatě číhá pod stolem, až k ní myš „přiběhne“ pěkně pod čumák.
Když ale vše vezmu z jiného úhlu pohledu, je Eliška oproti jiným kočkám vlastně úplný vyžle. Pouze netuším, jak takové vyžle vlastně vypadá.
