Bývala to skvělá procházka – z Náchoda nad nemocnicí vyrazit do prudkého kopce a postupně směřovat k Jiráskově chatě. Bývala. Na příjemné stráni nad Náchodem vyrostl obří betonový prosklený kvádr.
Netuším, kdo se takto „odvážně“ stavitelsky vzepjal, hlavně však nechápu, jak na tuhle hrůzu mohl někdo získat stavební povolení. Nehaním architektonický návrh, ani vlastní stavbu, kdyby stála na přiměřeném a odpovídajícím místě. Pro mě za mě – ať si lidé klidně postaví obrovského betonového trpaslíka a bydlí v jeho čepici.
Jenže v tohle případě cítím něco nepatřičného. Jako by mi někdo svojí neomaleností ukradl i kus typicky české krajiny, které by měla patřit všem. Jako by mi někdo v srdci vyrval pár dávných vzpomínek na místo, kde jsem se narodil a kudy jsem velice rád šlapal nahoru k Jiráskově chatě, odkud je báječný rozhled do širokého okolí.
Mám dojem, že dál už se budu tomuto místu raději vyhýbat. Možná je správný výraz „znesvěcení“. Nový betonový dům na stráni nad Náchodem bude nepochybně komfortní a pohodlný. Majitelé v něm navíc najdou báječný celoroční výhled. Jenže kdo se má koukat na ně a jejich betonovou odpornost, která tuhle tichou a pokornou krajinu brutálně znásilnila a zneuctila? Navíc, bohužel, je to nevratné…
