Nesnáším děti v reklamách…

Nesnáším ani reklamy. Ale chápu je jako nutné zlo. Když však dětičky výskají nadšením, že jim máma uvařila polévku z pytlíku, to je hodně pitomé.  

Existuje jediná výjimka – reklama na kofolu. Na tu se každý rok moc těším:

„A budeš vidět i zlaté prasátko.“

„Já nemusím, já už ho vidím!“

Samozřejmě česká tvořivost vymyslela několik dalších slovních variant. Jedna je fakt báječná:

Manžel se dívá na televizi na sportovní utkání. Přichází manželka a říká: „Pokud okamžitě nevyneseš odpadkový koš, televizi ti vypnu a budeš vidět píču!“

A manžel praví: „Já nemusím, já už ji vidím.“

Báječná je i reklama s Bartoškou a s lenochodem. Tato zvířátka příliš často v reklamách nevystupují, i když jsou skvělá. Pamatuji si, jak jsme v jedné zoologické zahradě čekali s kamerou u lenochoda několik hodin, než se tenhle loudal vůbec nějak pohne.

A do třetice se usmívám, když si vzpomenu na reklamu s Bóbikem. Jak si v asijské restauraci nechali pohlídat malého psíka a pak se divili, když jim ho záhy přinesli upečeného… Na jaký produkt to byla reklama si už nevzpomenu. Ale je nezapomenutelná. Až na jeden fakt.

Velice rád sleduji lehce přiblblé filmy s „panem účetním“. V jednom dílu jde Ugo Fantozzi s obdivovanou slečnou Silvani do asijské restaurace. Slečna si nechá pohlídat svého kapesního psíka a pak se moc diví, když jim ho přinesou na podnosu upečeného… Bylo dřív vejce, nebo slepice? Nebo se jedná o prachsprostý ukradený nápad a plagiát – samozřejmě ze strany českých filmařů? No nic, jsou důležitější věci na světě.

Například jak se vyhnout předvánočnímu návalu přiblblých reklam a nátlaku obchodníků. Naštěstí já už to mám léta vyřešené. Předstírám, že komerční Vánoce neexistují a směle je ignoruji. A Štědrý den a narození Ježíška beru zejména jako velký návrat slunovratu, kdy se už pomalu začne krátit noc, prodlužovat den a za pár týdnů po Novém roce se opět ukáže nesměle se probouzející jaro a nový život…